K čertu s umělým světem

Sedím v kavárně na náměstí, popíjím espreso a koukám ven. Vidím několik  aut, dlažbu, domy, ale s nepříjemným pocitem zjišťuju, že vlastně nevidím ani kousek přírody. Ani venku, ani uvnitř v kavárně. Žádná rostlina ani travička. Všechno, co vidím, je kus umělého světa, vytvořeného člověkem. První kousek živé přírody, který se objeví v mém zorném poli, je holub. Městský holub, který nás vytáčí tím, že všechno podělá. Nejraději bychom je vyhubili. Další živá bytost: pes. Kráčí v doprovodu své módně oblečené paničky. Nejspíš je doma krmený granulemi. Jo a další kousek přírody: malinká thúje v květináči u dveří cukrárny. Aby tam bylo útulno, že.
Začínám být přecitlivělá na ten umělý svět, který jsme vytvořili. Nevadí nám zničit cokoliv přírodního a přirozeného, jen abychom si mohli žít ty naše pohodlné životy. Nejíme jídlo, ale výrobky koupené v supermarketu. Oblékáme se do oblečení z umělých materiálů, ze kterého se při každém praní uvolňují malinké kousky vláken. Kafe nebo pivo si necháme nalít do plastového kelímku, poslouží nám asi tak čtvrthodinu, přírodu ale bude „zdobit“ desítky let, dokud se nerozpadne na kousky plastu tak malé, že je neuvidíme – i když tam stále budou. Když budete po městě chodit bosky, budou se na vás dívat jako na exota, ale nikdo se nepozastaví nad tím, že děti krmíme sladkostmi plnými pochybných chemikálií.
Snažím se žít poněkud méně uměle a rozmařile, ale ono to vůbec není jednoduché. Bydlím ve městě, takže jídlo si nevypěstuju, musím ho koupit. Obvykle je nějak zabalené a dost často v plastu. Když chci koupit oblečení z přírodních materiálů, tak je to taky dlouhé a složité hledání.
Z toho, jak ve jménu svého pohodlí ničíme svět, ve kterém žijeme. Vytvořili jsme děsivý umělý svět a podřezáváme si větev, na které sedíme. Žijeme na dluh. Dříve nebo později to už nepůjde dál. A mě je z toho smutno. Naštěstí jsme ještě sem tam kousek přírody nechali. Když sedím u řeky a koukám na vodu nebo chodím po lese, uklidňuje mě to. Na vlastní kůži cítím, že do přírody pořád patříme.

NGO market - veletrh neziskovek v Praze ve Fóru Karlín

Včera bylo venku krásně, ale já jsem si to hezké počasí vůbec neužila, za celý den jsem vlastně ani neviděla sluníčko. Strávila jsem den na NGO marketu, což je veletrh, kde se potkávají a představují neziskové organizace z celé republiky. Bylo tam rušno, spousta zajímavých organizací a lidí, takže jsem si za celý den ani nevzpomněla, že bych mohla vyjít na světlo denní.
Byla jsem tam za spolek Permakultura CS, takže jsem část dne strávila vysvětlováním toho, co je permakultura a k čemu je dobrá. Přicházeli ale i lidé, kteří už nás znají.
Samozřejmě jsem využila možnosti se podívat i na stánky ostatních organizací. Nejvíc mě pochopitelně zajímaly ty, které se nějak zabývají přírodou. A pak také vzděláváním, protože součástí mého zaměstnání (u jiné neziskovky) je vedení kurzů pro dospělé. Další zajímavou součástí programu jsou přednášky a prezentace. Tento rok bylo tématem vyprávění příběhů, byla jsem na prezentaci, kde jsme viděli několik úžasných videí (nejen z Česka), které dokázaly přitáhnout pozornost ke svému tématu. Mě hodně zaujalo video, které ukazuje lidi se zdravotním hendikepem jako schopné silné lidi. Video je dostupné na youtube.
Moc jsem se na celou akci těšila. V posledních týdnech je to v práci hektické a vracím se domů vyčerpaná s tím, že občas se nestačím ani pořádně najíst. K tomu se přidala nemoc v rodině, takže mi přišlo velmi vhod strávit den někde, kde jsem přišla na jiné myšlenky, promluvila za celý den se spoustou lidí, cizích i známých a bylo to prostě super. Pokouším se tady popsat, jak moc fajn ten den byl, ale nedaří se mi to. Slova asi mají svoje limity a některé věci se jimi vyjadřují jen obtížně.
***
Pokud nevíte přesně, co je neziskovka, tak je to taková organizace, která byla zřízena s cílem plnit nějaký společenský prospěšný účel, nikoliv kvůli zisku. Zisk sice tvořit může, ale musí ho vracet zpátky do svého provozu. Neziskovky se často zabývají obory, na kterých se nedá vydělat, proto také žádají o peníze různé osoby či instituce, což bývá občas předmětem kritiky, protože spousta lidí si myslí, že neziskovka prostě dostane balík a dělá si s ním, co chce. Peníze takto získané ale musí být použité přísně jen pro daný účel a obvykle je nutné dárci doložit, na co byly vynaloženy. Můžou se takhle sdružovat třeba zahrádkáři, pacienti s určitou nemocí, ochránci přírody, studentské organizace, sportovní kluby, lidé pracující s těžko zaměstnatelnými lidmi apod. Přehled všech spolků najdete na internetu ve spolkovém rejstříku.
V poslední době vnímám averzi vůči neziskovým organizacím, protože je spousta lidí vnímá jako pijavice, které jen vysávají peníze. Jenže většina z nich ze státního rozpočtu nedostává nic. A ty, které něco dostanou, to taky musí pečlivě vyúčtovat a použít peníze jen na ten účel, na který byly peníze určeny.

Šířím permakulturu a baví mě to

Permakultura je moje vášeň číslo jedna, takže mi logicky připadá, že bych se o tuto svoji vášeň měla podělit. Domluvila jsem si tedy přednášku v komunitním klubu Budík v Žatci. A bylo to právě dneska.
Moje největší obava byla z toho, že nikdo nepřijde, ale nakonec bylo tak patnáct lidí, víc by se jich do toho vymezeného prostoru asi ani nevešlo. Měla jsem připravenou prezentaci, ve které jsem zkombinovala permakulturu, svoje pěstování na balkóně a semínkovnu, protože ode dneška je i žatecký Budík místem, kde semínkovna je.
Druhá moje obava byla z toho, že svoje milované téma nedokážu podat tak, aby to posluchače zaujalo, ale naštěstí ani tahle obava se nenaplnila. Udělalo mi ohromnou radost vidět a slyšet, že se lidé zajímají o permakulturu, o trvalou udržitelnost i o stav naší přírody a společnosti. A že ten stav není nijak radostný. Když slyšíme různé ty znepokojivé informace o stavu světa, máme asi tak tři možnosti. Ignorovat to, hroutit se nebo něco dělat. Někdy si říkám, že permakultura je pro mě jako psychoterapie. Ukazuje mi, že vždycky se dá něco dělat. Že i malý čin je lepší než se trápit. Asi se mi nepovede zachránit svět, ale můžu zachránit aspoň svoje duševní zdraví.