Permakultura je moje vášeň číslo jedna, takže mi logicky připadá, že bych se o tuto svoji vášeň měla podělit. Domluvila jsem si tedy přednášku v komunitním klubu Budík v Žatci. A bylo to právě dneska.
Moje největší obava byla z toho, že nikdo nepřijde, ale nakonec bylo tak patnáct lidí, víc by se jich do toho vymezeného prostoru asi ani nevešlo. Měla jsem připravenou prezentaci, ve které jsem zkombinovala permakulturu, svoje pěstování na balkóně a semínkovnu, protože ode dneška je i žatecký Budík místem, kde semínkovna je.
Druhá moje obava byla z toho, že svoje milované téma nedokážu podat tak, aby to posluchače zaujalo, ale naštěstí ani tahle obava se nenaplnila. Udělalo mi ohromnou radost vidět a slyšet, že se lidé zajímají o permakulturu, o trvalou udržitelnost i o stav naší přírody a společnosti. A že ten stav není nijak radostný. Když slyšíme různé ty znepokojivé informace o stavu světa, máme asi tak tři možnosti. Ignorovat to, hroutit se nebo něco dělat. Někdy si říkám, že permakultura je pro mě jako psychoterapie. Ukazuje mi, že vždycky se dá něco dělat. Že i malý čin je lepší než se trápit. Asi se mi nepovede zachránit svět, ale můžu zachránit aspoň svoje duševní zdraví.
