To stačí

Miluju ten pocit, kdy něco dělám nebo se o o něco snažím a v určité chvíli si můžu říct: To stačí. Je hotovo.

Takový úžasný pocit uspokojení z dokončení čehosi, ať už jde o maličkost nebo velkou věc.

Někdy je ten okamžik daný objektivně – třeba hodinami, typicky pracovní doba, pokud jste něčí zaměstnanec. Nebo hranicemi. Když vykopáváte brambory, tak je tou hranicí velikost vašeho záhonu nebo políčka. Nebo taky vaše síly, když si řeknete, že pro dnešek stačilo, pokračovat se bude zítra. Častou hranicí jsou peníze – chcete si něco koupit, ale jen do jisté ceny, výš už nejste ochotni jít.

Hranice jsou vlastně dobrá věc. Pomáhají nám zorientovat se ve světě. Jsou ale symbolem omezenosti a uzavřenosti. Bydlím v bytě v paneláku, takže hranice mého bydlení jsou docela omezené. Pro někoho, kdo má hektarový pozemek, to může být nepředstavitelné. Pro mě je to realita. Možná by se mi líbilo taky mít velký dům a kus země. Ale pro tuhle chvíli jsem se rozhoda, že mi stačí to, co mám.

Rozhodnout se, že mi to stačí. To je pro mě ten hlavní prvek, když se mluví o soběstačnosti. Kolik toho vlastně potřebujeme? Kdy budeme mít dost? Pokud budeme pořád koukat na reklamy, pořád číst o tom, jak se nám život zlepší, když budeme mít lepší boty, větší televizi, jogurt s většími kousky ovoce nebo levnější bankovní účet? Když se dokážeme oprostit od materiálních věcí, ale zůstane nám ta mentalita nedostatečnosti (a nějaké peníze), tak se přesuneme k nemateriálním věcem. Možná zážitky, knihy, cestování, seberozvojové kurzy. Forma jiná, podstata stejná: honba za něčím.

Pravá soběstačnost nastane tehdy, když se budeme moct zastavit a cítit se v klidu. Kdy už budeme vědět, že máme, co potřebujeme ke štěstí. A že se nemusíme přidat k tomu davu, co běží okolo nás.

Destruktivní kritika konstruktivní kritiky

Kritika, zvlášť ta konstruktivní, je skvělá věc. Pomáhá nám vidět naše chyby a stále se zlepšovat a růst.

To jako fakt? Nesnáším kritiku.

Kritika je jen zřídkakdy konstruktivní, zvlášť ta nevyžádaná. Až příliš často je kritika výrazem něčího ega a slouží víc k tomu, aby se kritik cítil lépe, než aby se lépe cítil ten „kritizovaný“. Jaký je vlastně rozdíl mezi konstruktivní a destruktivní kritikou? Kritika samotná znamená, že chci něco změnit – tedy zničit, destruovat – ve prospěch něčeho, co považuju za lepší. Když se snažím někoho přesvědčit o své pravdě, pak to znamená, že musím zničit jeho dosavadní názor. Musím zničit něco, co je součástí toho druhého. Musím zničit kousek toho člověka. A to ho asi bude bolet. Opravdu to chci? Opravdu jej můj názor tak skvělý, že ho můžu druhému bezohledně vnutit?

Lidi se chovají všelijak, občas nad tím kroutím hlavou, ale obvykle mívají svoje důvody. A dost často jsou to dobré důvody. Stačilo by poslechnout si, co ten druhý říká. Jenže na to není čas, že.

Když někoho kritizuju, tak mu tím dávám najevo svoji nadřazenost. Dávám mu najevo, že můj názor je lepší, než ten jeho. Porušuju rovnost mezi námi jako lidskými bytostmi.

Dost často ji přijímáme jako oprávněnou. Jsme tak naučení ze školy. Učitel je ten, kdo rozhoduje, co je nebo není pravda. Hodnotí a dává nám známku, která říká, jak jsme zvládli učební látku. Neříká nic o tom, jakým jsme člověkem. Jedničky na vysvědčení jsou víc než laskavost nebo radost.

Doma to nebývá jiné. Co řekne maminka (babička, tatínek…), to je svaté. Pokračuje to v práci. Rozhodují nadřízení, občas nás nechají říct svůj názor, ale pořád jsme v podřízené pozici a jsme nuceni nechat se hodnotit a posuzovat někomu, koho si možná ani nevážíme. Smutné. A ničivé pro naši sebedůvěru.

Hrozné je, když se tohle všudypřítomné hodnocení dostane i do partnerského vztahu, do manželství nebo mezi kamarády. Když se jeden cítí povolán k tomu, aby druhého kritizoval. Jasně, že můžeme říct, když se nám něco nelíbí, ale když se nám pořád jen bude něco nelíbit? To asi lidi kolem dost brzo otrávíme, že jo? Od svých přátel nechci ustavičnou kritiku. Chci být milovaná a respektovaná, dokonce i tehdy, když něco zvorám.

Kritika je jako kladivo, něco s ním rozbít dokáže i malé dítě. Ale použít kladivo k vytvoření něčeho skutečně výjimečného, to dokáže jen hodně šikovný řemeslník.

Nejen že nerada přijímám kritiku, já ji nerada dávám. To mě docela dost znevýhodňuje. Mám zábrany tam, kde je ostatní nemají. Někdo to dokonce vnímá jako moji slabost a chtěl by mě předělat. Když dovolíte, tak já si tuhle „slabost“ nechám a budu jí říkat „moje silná stránka“. Mám svoje dobré důvody a když se někdo zeptá, tak mu je řeknu. Ale on se většinou nikdo neptá. Každý přece už svůj názor má a ten je samozřejmě nejlepší  J

Hodnotíme a známkujeme

Zítra se děti vrací do školy a z prázdninové svobody se opět stane režim. Režim plný povinností, hranic, pravidel a také hodnocení. Vlastně je mi těch dětí líto. Představte si, že fungujete někde, kde vaši činnost organizuje někdo jiný - učitel, rozvrh a zvonek. Začíná hodina matematiky, takže všichni dělají matematiku. Pak zazvoní a začne přestávka. Pokud náhodou ta matika někoho začala bavit a zabral se do ní, tak má smůlu, je potřeba okamžitě přepnout a po krátké přestávce (kdy se samozřejmě nemůže běhat a křičet, jakkoliv by to ten malý člověk potřeboval) se musí opět věnovat něčemu, o čem rozhoduje kdosi jiný. Výhoda je, že existují rozvrhy a děti jsou do značné míry schopné se přizpůsobit.
Druhá věc, která podle mě kazí dětem radost z poznávání a učení, je ustavičné hodnocení. Cokoliv ve škole dělají, to je předmětem známkování. Včetně toho, jak se chovají. Hrůza. Představte si, že by vás někdo celý den pozoroval a řešil, jestli to, co děláte, je ok nebo ne. Možná, že k tomu ani moc představivosti nepotřebujete, možná v takové realitě žijete, možná máte kritického partnera, šéfa, rodiče nebo jste se naučili se pořád ohlížet na ostatní a čekat na schválení toho, co se chystáte udělat.
Jedním projevem ustavičného hodnocení jsou i pomluvy. Přinášejí jakousi úlevu. Tím, že vypočítáme chyby - skutečné i domnělé - někoho jiného, začneme si připadat jaksi lepší. Ve skutečnosti nechceme tomu druhému ublížit, proto mu to taky neřekneme do očí. Chceme se jen připadat respektovaní a cenní ve společnosti, kde se všechno hodnotí, poměřuje a upravuje tak, aby to bylo "lepší".
Třeba facebook. Každý tam samozřejmě dá jen ty pěkné fotky, každý tam ukazuje ze sebe jen to, na co je hrdý. Vzniká jakási pseudorealita, kde se každý snaží vypadat, co nejlépe. Přiznat chybu je ošidné, bojíme se nepřijetí, vždyť všichni ostatní jsou tak dokonalí, že.
BLBOST! Nikdo není dokonalý. Tedy každý jsme v něčem dokonalí a na něco jiného se třeba vůbec nehodíme. Pomáhá mi vnímat lidi jako dílky puzzle. Žádný dílek nemá perfektní tvar, každý je někde vykousnutý nebo někde přečnívá. A je to dobře, protože jinak by celé puzzle ztratilo smysl. Stejně tak i my lidi. Je potřeba, abychom byli různí a rozliční. Občas se nám nelíbí, co ti druzí dělají nebo říkají. Ale nejspíš k tomu mají důvod a většinou je to jiný důvod, než že by nás chtěli naštvat. Když se na věc podíváme z jiné perspektivy nebo si necháme věci vysvětlit, tak najednou pochopíme a porozumíme. Někdy by stačilo nechat toho druhého promluvit a vysvětlit. Poslouchat a nehodnotit. POSLOUCHAT A NEHODNOTIT. Kdy naposled jste měli pocit, že vás někdo poslouchá, skutečně se o vás zajímá a nesnaží se vás posuzovat, předělávat a dávat rychlé rady?