Změna je život a život je změna

Jestli je něco v životě jisté, pak je to fak, že se všechno mění. A doba kovidová je na změny obzvlášť bohatá. Taky sledujete, co se děje? Jaká jsou aktuální čísla nakažených, jaké je reprodukční číslo, co nám slibují zakázat nebo povolit, jaké jsou pokroky při vývoji vakcíny ... prostě hromada informací. Sice se občas dočtete takovou radu, že tyhle informace máte ignorovat v zájmu své psychické vyrovnavnosti, ale ono to člověku moc nejde, že jo.
Sledovat neveselé zprávy a novinky je sice možná špatné pro naši náladu, ale taky mi připadá dost racionální. Už naši prapředci v pralese museli věnovat hodně velkou pozornost tomu všemu, co je mohlo ohrozit. Jsme potomci pesimistů, kteří stále jen koukali, co je kde může sežrat nebo jinak ohrozit. Optimisté, kteří se kochali západem slunce nebo vůní květů, ti byli pravděpodobně sežráni jako první.   
Když jsem kdysi v televizi viděla lidi, jak se chodí dívat na rozvodněnou řeku a dokonce si to fotí nebo natáčí. Bylo to děsivé a zároveň pochopitelné. Nebezpečí i když mě třeba ještě neohrožuje je potřeba sledovat. Mám pro to naprosté pochopení.
Druhá věc je, že nám podobné sledování informací nevylepší náladu. Jsem většinou zavřená doma, s občasnou procházkou, takže občas jsem fakt otrávená. Ale je zajímavé ty nálady pozorovat. Jak se proměňují, jak je dokáže ovlivnit i malý impuls. Jako by si moje emoce žily svým vlastním, docela bouřlivým životem. Od pocitů mizérie a  beznaděje až po radost. Podotýkám, že jsem normální, netrpím žádnými maniodepresivními stavy. Jen sleduju, jak se to ve mně mele a představuju si, že to nějak podobně asi mají i ostatní lidé. Nakonec taky určitě máte tu zkušenost, že emoce jsou nakažlivé. Když má člověk vedle vás skvělou nebo naopak příšernou náladu, trošku z ní pocítíte také.
Změna je ale taky naděje. Naděje na to, že věci nezůstanou hrozné napořád. Kdyby se nic jiného nestalo, tak alespoň my se uvnitř měníme. Adaptujeme se na podmínky, jakkoliv nepříznivé jsou. Vnímám to sama u sebe. Na úplném začátku kovidové situace v březnu jsem byla skoro paralyzovaná, nemyslelo mi to, byla jsem fakt hodně vykolejená. A teď, přesto že objektivně je situace mnohem horší, jsem celkem v klidu. Učím se víc fungovat po internetu a dokonce si některé nové dovednosti začínám užívat. Člověk se fakt dokáže adaptovat na všechno.

Jak může být nedostatek peněz?

Je to tu zas. Kvůli koronaviru jsou skoro úplně uzavřené restaurace, kavárny, bary a hospody. Snaží se přežít na tom, že nabízejí jídlo s sebou z okénka, ale to je zlomek toho, co vydělávají normálně. Přitom platy a nájmy je stále třeba platit.
Když se mluví o ekonomické krizi a o tom, že je nedostatek peněz, tak mi to připadá docela zvláštní. Peníze se přece nespotřebovávají. Obíhají a tím slouží. Mohou chybět někde a někomu, to ano, ale celkově ve společnosti přece nemizí. S každou transakcí, vždycky, když je vyměníme za něco užitečného nebo potřebného, tak se přesunou a poslouží oběma stranám - tomu, kdo poskytne službu i tomu, kdo za ni zaplatí.
Představuju si ekonomickou krizi jako stav, kdy se ekonomické aktivity z nějakého důvodu utlumí - míň se nakupuje a tedy i méně vyrábí. Vzhledem k tomu, jak strašně moc vyrábíme a nakupujeme a jaké s prominutím pí.....ny se nabízejí, tak by mi jisté utlumení ekonomických aktivit připadalo jako žádoucí stav. Problém je v tom, že to utlumení nebude ani stejnoměrné ani spravedlivé. Ti, kdo jsou už dneska na spodních příčkách ekonomického žebříčku - tedy ti chudší - ti bývají postiženi víc, než ti draví, kdo v tom "umějí chodit" a dochážou si poradit za různých situací. To nemíním nijak zle, rozhodně si nemyslím, že by bohatí podnikatelé byli odsouzeníhodní. Pokud se drží zákona a morálky.
Ekonomika je v mých představách cosi jako systém potrubí, kudy protékají hodnoty. Peníze, zboží, služby. Všichni jsme součástí tohoto systému a spolutvoříme ho tím, co děláme - nakupujeme, prodáváme, využíváme služeb. Trubky v tomto systému nejsou stejně tlusté.
Co chybí těm chudým? Nejspíš se vyhýbají tlustým trubkám. Třeba si myslí, že tam pro ně není místo. Nebo neví, jakou hodnotu či službu nabídnout. Třeba vůbec nevěří ve vlastní hodnotu.
Napadá mě příklad některých velmi šikovných žen, které ovládají háčkování, pletení nebo vyšívání a prodávají svoje výrobky. Za zcela nesmyslné ceny. Nesmyslně nízké. Mají z toho třeba 50 nebo  dokonce 20 Kč za hodinu. Argumentují tím, že je to koníček, přivýdělek a že to stejně dělají večer u televize apod. Bože, to nesmysl. Vždyť je to přímá cesta k chudobě. Pracovat za peníze, které mi nezajistí ani základní přežití. To je pak lepší dělat to zadarmo, protože pak se zbavím té iluze, že mi to pomáhá finančně.
Uf, to jsem se rozohnila. Strašně mi vadí, když se někdo podceňuje a snižuje svoji vlastní hodnotu.

Je vám blbě? Pěstujte kytky!

Včera i dnes jsem strávila pár hodin
na zahradě. Nepříliš atraktivními pracemi, jako je rytí, hrabání listí a přemísťování kompostu. Přesto ale to byl příjemně strávený čas. Být v přírodě, hýbat se a ještě u toho dělat něco užitečného, to je skvělé a velmi snadno přitom zapomínám na všechny ty zneklidňující zprávy, které se na nás v současnosti hrnou z médií.
Bydlím v paneláku a příroda mi občas chybí. Chodit na procházky je fajn, ale ono mi to tak nějak nestačí. Naštěstí mám balkón, na kterém se toho dá taky docela vypěstovat.
Skvělé jsou i pokojové květiny. Nedávno jsem si koupila kávovník. Krásná rostlina se svěže zelenými lesklými listy. Jsem zvědavá, jestli bude i kvést nebo dokonce plodit.
Úžasná je i aloe, dá se snadno množit a máte rostlin na rozdávání. Navíc je to léčivka, gel z listů se hodí např, na drobné popáleniny. A na pěstování je velmi nenáročná.
Mojí touhou je pěstovat citrusy. Jde to i z pecek z citrónů, ale pokud chcete plody, je třeba rostlinu naroubovat. Jinak je to docela hezká rostlina. Mívá krásně voňavé květy.
Obzvlášť uspokojující je pro mě množit ty rostliny a pak je třeba rozdávat. O radost se člověk má podělit, že.

Není demonstrace jako demonstrace

Včera jsem se zděšením sledovala záběry z Bratislavy, kde se fotbaloví fanoušci dobývali na úřad vlády. Za doprovodu světlic, agrese a násilí ze strany demostrantů, takže pak nastoupili policisté těžkooděnci s vodními děly a slzným plynem. Násilí mě děsí. Považuju ho za poslední zoufalý pokus, jak si něco prosadit. Ale ti fanoušci, ti to evidentně měli jinak. pro ně je násilí přirozenou součástí života a porvat se je výrazem mužnosti a chlapáctví. Většina lidí v tom davu vypadala stejně: osvalení mladí muži. Ten typ, který může dělat vyhazovače v baru, ale na ulici bych se mu raději vyhnula. 

Před pár dny byly demonstrace i v Praze. Ty ale vypadaly úplně jinak. Pořádali je ekologové z hnutí Extension Rebellion. Jejich cílem je dostat klimatickou změnu a další ekotémata do veřejné diskuze, aby se okamžitě začala dělat opatření na ochranu klimatu. I v tomto případě zasahovala policie, ale těžkooděnci potřeba nebyli. Ekologové totiž protestovali zcela klidně, bez agrese. Je to součást jejich etiky - mírumilovnost. Prosazovat svou, ale neagresivními prostředky. Na jejich demostracích nelétají žádné kameny ani lahve, neřvou sprostě, nic neničí, dokonce se ani nebrání policistům, když je odvádí nebo odnáší pryč. Cílem totiž není se poprat. Policajt není nepřítel. Policajt je člověk, který dělá svou práci. 

Velmi podobně jsem to cítila loni na demostracích Miliónu chvilek na Letné. Přesto, že tam bylo stovky tisíc lidí, chovali se všichni zcela klidně. Když po demonstraci proudili davy demonstrantů ulicemi směrem od Letné, žádný obchodník se nemusel bát toho, že mu rozbijí výlohu nebo vyrabují obchod. Naopak, byli vítaní jako zákazníci. 

Agrese. To je rozdíl mezi chováním těch bratislavských fanoušků a těch, které jsem potkala na pražských demonstracích. Když chcete něco rozbít, tak agrese je dobrý nástroj. Jenže rozbít nestačí. Když chceme něco nového vytvořit, tak musíme jednat neagresivně. Agresí proti sobě poštvete lidi, a ti vám pak budou chybět, až budete při tvorbě něčeho nového potřebovat s někým spolupracovat. 

Tohle funguje i na osobní rovině. Když budete - byť s nejlepším úmyslem, znalostmi a zkušenostmi - útočit ostrým slovem na ostatní, začnou se vám vyhýbat. Agrese a násilí se totiž vyskytuje i v naší mluvě. Tento týden jsem se začetla do knihy Nenásilná komunikace od Mashalla Rosenberga. Ukazuje tam na příkladech, jak často je to, co řekneme vnímáno jako ohrožující až útočné, přesto že to tak vůbec nebylo míněno. A jak často si vlastně ani neřekneme druhým, co chceme a potřebujeme, takže nám nemoho vyhovět, i kdyby sebevíc chtěli.

Co slyším, když nemáš čas

Nemám čas. Tohle slýchám dost často. Možná jinak formulované, ale toto sdělení říkají lidé v mém okolí dost často. Nebo opačně: mám moc práce. Mám toho moc. Nevím, co dřív. 

Co když mi někdo, na kom mi záleží, řekne, že nemá čas? Nic se neděje, chápu to a respektuju. Co když to ale říká pořád? A opravdu si na mě ten čas neudělá? Nemá čas zajít na kafe nebo si zavolat. Když už jsme spolu, tak se ohání tím, jak toho má strašně moc.Obzvlášť to zamrzí, když pak zjistím, že na někoho jiného ten čas má.

Myslím, že pak už vlastně nejde o čas. Jde o priority. Přestala jsem být prioritou. Co s člověkem, pro kterého už nejsem prioritou? 

Nic. Prostě nic. Můžu se vzdálit a čekat, jestli mu začnu chybět. Ale možná nezačnu. Zamrzí to. Bolí to. 

Lék? Pro mě jsou lékem ostatní lidé. Potkávat se s jinými lidmi. Neznamená to hned hledat náhradu za přítele nebo kamarádku. Jenom překonat tu tendenci schovat se a zaobírat se svým trápením. Mluvit s lidmi. O čemkoliv. Být s nimi, vnímat, že mě poslouchají a že si cení mé přítomnosti. 

Možná, že jeden člověk odešel, protože jsem pro něj nebyla dost cenná. Ale k čemu by mi byl? K čemu je mi člověk, který nevidí moje kvality? 

Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří na mě čas mají a rádi mi ho věnují. Stejně, jako já jim :-)

Ekologická nedokonalost

Taky chcete být dokonalí? Je tolik věcí, které můžeme dělat pro životní prostředí. Od osobních kroků jako je volba jídla, odmítání plastů, pěstování vlastních potravin, nelétání až po akce s ostatními, třeba dobrovolničení nebo stávkování. Samozřejmě můžete i darovat peníze na nějaký smysluplný účel. Nebo se vzdělávat v oblastni životního prostředí.Když tohle všechno začnete dělat, tak skoro nevyhnutelně se zahltíte, vyčerpáte a možná vyhoříte. Zjistíte, že ať se snažíte, jak chcete, tak to nestačí. Pokud máte sklon k perfekcionismu a sebeobviňování, tak se budete často zabývat tím, že ani vy sami nezvládáte dělat na individuální úrovni všechno to, co bychom měli a mohli. Mně se to tak děje. Když mám někomu povídat o tom, že bychom měli jíst méně masa nebo odmítat jednorázové plasty, cítím na jednu stranu oprávněnost toho, co říkám, na druhou stranu vím, že sama nejsem stoprocentně schopná všechny ty správné věci dělat. Vede to až k lehkému pocitu viny, když si dám k jídlu maso nebo  si koupím něco zabaleného v plastu. Nemusíme vždycky všechno dělat stoprocentně. Když se nikdo z nás nestane vegetariánem, ale omezíme maso o pětinu, bude to reálnější než chtít po lidech, aby se masa vzdali úplně. Být v něčem stoprocentně dokonalý (třebas jen ve svých očích) vede k jedné nepěkné věci: k aroganci. K pocitu, že jsem morálně jaksi nadřazen těm, kdo nedosáhli toho, co já. Že jsem schopnější. Že moje názory jsou pravdivější a oprávněnější a důležitější. Že se do svých názorů zamilujete natolik, že je nebudete chtít opustit. Za normálních okolností vám ostatní lidé poskytnou zpětnou vazbu, abyste mohli svoje mínění případně zkorigovat. Když je ale neposloucháte, protože už přece svou dokonalou pravdu máte? Tak jste se odřízli od důležitého zdroje poznání.
Nakonec je to asi dobře, že nejsme perfektní. Chyby druhých nás učí toleranci i k vlastním nedokonalostem. Pokud se tedy vůbec jedná o chyby, někdy je to jen otázka míry. Když je někdo příliš mírný nebo příliš akční, když někdo mluví málo nebo hodně, pracuje nedostatečně nebo až moc, to je všechno subjektivní.

Rok změn

Jestli jednou v budoucnu budu hodnotit tento rok 2020, tak to bude docela určitě rok změn. Věci se mění tak rychle a neočekávaně, že mě to děsí. Ráda bych, kdyby se ten kolotoč zastavil, kdyby se všechno ustálilo v jakémsi normálu. Když na jaře přišel koronavirus, byl to šok, stejně šokující byla opatření, která přišla, jako uzavření škol, omezení cestování, shormažďování, roušky atd. Nejhorší byl ale ten strach. Strach z toho, že se blíží něco velkého, hrozného, co může ohrozit všechno, na čem nám záleží. Ta drastická opatření, která byla zavedena, ale zafungovala, počty nakažených klesaly a léto jsme prožili s pocitem, že to nejhorší už máme za sebou a že se vvěci vrátí zpět do normálu. 

Zároveň se snažím najít si na celé situaci něco pozitivního. Permakultura má jeden princip a to Kreativně reaguj na změnu. Krásně se o tom mluví v situaci, kdy se nic výjimečného neděje. Ale co teď? Co teď kdy se zatraceně děje? 

Co můžu dělat? Docela určitě si problém rozdělit. Když mám strach, z čeho vlastně? Můžu taky oddělit vlastní emoce od skutečné situace. Když se bojím třeba o práci, řeším vlastně dva problémy: svůj strach a svůj zdroj peněz. Když zmenším svůj strach, lépe se mi bude řešit situace, kdy potřebuju řešit finance. Když udělám kroky k lepšímu materiálnímu zajištění, i ten strach bude menší, mimo jiné i proto, že vyvíjet činnost je dobrý protilék na strach. 

Jedno z pozitiv, které mi tahle náročná doba přináší, je větší odolnost. Když už jsem přežila a zvládla jaro, tak věřím, že i teď si nějak poradím. Že se budu méně utápět ve strachu a obavách a více řešit faktické problémy. Evidentně to platí i pro ostatní. Příkladem může být fakt, že i když grafy nakažených ukazují mnohonásobě vyšší čísla než na jaře, lidé se cítí mnohem bezpečněji a mimo jiné taky nejsou tak ochotni bez námitek dodržovat všechna možná omezující opatření. Méně se bojíme a více remcáme. Což není zas tak špatné. Přece jen nejsme ovce, že?

Chvála hrubých slov

Měla jsem kdysi jednu kamarádku, která byla v mnoha ohledech skvělá, ale jedna věc se mi na ní nelíbila: její mluva. Byla plný hrubých slov a vulgarit, což bylo docela v rozporu s její milou povahou. Pak se nejspíš rozhodla jít do sebe a její slovník se očistil a zmírnil. Současně jsem ale vnímala ještě jednu proměnu: stala se podrážděnou a občas až protivnou. Možná to byla náhoda, ale přivedlo mě to k přemýšlení nad tím, jakou funkci vlastně sprostá slova a nadávky plní v našem životě. Určitě jsou důležitá, najdeme je i v ostatních jazycích. 

Uvědomila jsem si, že já sama sahám po hrubých slovech tehdy, když jsem naštvaná. Slouží mi jako ventil. Opravdu mi pomáhají, opravdu se mi v té chvíli uleví. To napětí uvnitř mě se sníží a já mohu snáz fungovat dál. Co by se dělo, kdybych se rozhodla očistit svůj slovník? Co by se stalo s tím napětím, stresem a vztekem, které občas prožívám? Nejspíš by zůstaly uvnitř a tam by zahnívaly a bobtnaly.

Důležité pro mě ale je, abych tím slovem neublížila. Abych tu slovní agresi neobrátila proti nějakému člověku.

Když tak nad tím přemýšlím, tak si říkám, že bych se jich určitě vzdávat neměla. Jsou svým způsobem užitečná.