Ekologická nedokonalost

Taky chcete být dokonalí? Je tolik věcí, které můžeme dělat pro životní prostředí. Od osobních kroků jako je volba jídla, odmítání plastů, pěstování vlastních potravin, nelétání až po akce s ostatními, třeba dobrovolničení nebo stávkování. Samozřejmě můžete i darovat peníze na nějaký smysluplný účel. Nebo se vzdělávat v oblastni životního prostředí.Když tohle všechno začnete dělat, tak skoro nevyhnutelně se zahltíte, vyčerpáte a možná vyhoříte. Zjistíte, že ať se snažíte, jak chcete, tak to nestačí. Pokud máte sklon k perfekcionismu a sebeobviňování, tak se budete často zabývat tím, že ani vy sami nezvládáte dělat na individuální úrovni všechno to, co bychom měli a mohli. Mně se to tak děje. Když mám někomu povídat o tom, že bychom měli jíst méně masa nebo odmítat jednorázové plasty, cítím na jednu stranu oprávněnost toho, co říkám, na druhou stranu vím, že sama nejsem stoprocentně schopná všechny ty správné věci dělat. Vede to až k lehkému pocitu viny, když si dám k jídlu maso nebo  si koupím něco zabaleného v plastu. Nemusíme vždycky všechno dělat stoprocentně. Když se nikdo z nás nestane vegetariánem, ale omezíme maso o pětinu, bude to reálnější než chtít po lidech, aby se masa vzdali úplně. Být v něčem stoprocentně dokonalý (třebas jen ve svých očích) vede k jedné nepěkné věci: k aroganci. K pocitu, že jsem morálně jaksi nadřazen těm, kdo nedosáhli toho, co já. Že jsem schopnější. Že moje názory jsou pravdivější a oprávněnější a důležitější. Že se do svých názorů zamilujete natolik, že je nebudete chtít opustit. Za normálních okolností vám ostatní lidé poskytnou zpětnou vazbu, abyste mohli svoje mínění případně zkorigovat. Když je ale neposloucháte, protože už přece svou dokonalou pravdu máte? Tak jste se odřízli od důležitého zdroje poznání.
Nakonec je to asi dobře, že nejsme perfektní. Chyby druhých nás učí toleranci i k vlastním nedokonalostem. Pokud se tedy vůbec jedná o chyby, někdy je to jen otázka míry. Když je někdo příliš mírný nebo příliš akční, když někdo mluví málo nebo hodně, pracuje nedostatečně nebo až moc, to je všechno subjektivní.

Rok změn

Jestli jednou v budoucnu budu hodnotit tento rok 2020, tak to bude docela určitě rok změn. Věci se mění tak rychle a neočekávaně, že mě to děsí. Ráda bych, kdyby se ten kolotoč zastavil, kdyby se všechno ustálilo v jakémsi normálu. Když na jaře přišel koronavirus, byl to šok, stejně šokující byla opatření, která přišla, jako uzavření škol, omezení cestování, shormažďování, roušky atd. Nejhorší byl ale ten strach. Strach z toho, že se blíží něco velkého, hrozného, co může ohrozit všechno, na čem nám záleží. Ta drastická opatření, která byla zavedena, ale zafungovala, počty nakažených klesaly a léto jsme prožili s pocitem, že to nejhorší už máme za sebou a že se vvěci vrátí zpět do normálu. 

Zároveň se snažím najít si na celé situaci něco pozitivního. Permakultura má jeden princip a to Kreativně reaguj na změnu. Krásně se o tom mluví v situaci, kdy se nic výjimečného neděje. Ale co teď? Co teď kdy se zatraceně děje? 

Co můžu dělat? Docela určitě si problém rozdělit. Když mám strach, z čeho vlastně? Můžu taky oddělit vlastní emoce od skutečné situace. Když se bojím třeba o práci, řeším vlastně dva problémy: svůj strach a svůj zdroj peněz. Když zmenším svůj strach, lépe se mi bude řešit situace, kdy potřebuju řešit finance. Když udělám kroky k lepšímu materiálnímu zajištění, i ten strach bude menší, mimo jiné i proto, že vyvíjet činnost je dobrý protilék na strach. 

Jedno z pozitiv, které mi tahle náročná doba přináší, je větší odolnost. Když už jsem přežila a zvládla jaro, tak věřím, že i teď si nějak poradím. Že se budu méně utápět ve strachu a obavách a více řešit faktické problémy. Evidentně to platí i pro ostatní. Příkladem může být fakt, že i když grafy nakažených ukazují mnohonásobě vyšší čísla než na jaře, lidé se cítí mnohem bezpečněji a mimo jiné taky nejsou tak ochotni bez námitek dodržovat všechna možná omezující opatření. Méně se bojíme a více remcáme. Což není zas tak špatné. Přece jen nejsme ovce, že?

Chvála hrubých slov

Měla jsem kdysi jednu kamarádku, která byla v mnoha ohledech skvělá, ale jedna věc se mi na ní nelíbila: její mluva. Byla plný hrubých slov a vulgarit, což bylo docela v rozporu s její milou povahou. Pak se nejspíš rozhodla jít do sebe a její slovník se očistil a zmírnil. Současně jsem ale vnímala ještě jednu proměnu: stala se podrážděnou a občas až protivnou. Možná to byla náhoda, ale přivedlo mě to k přemýšlení nad tím, jakou funkci vlastně sprostá slova a nadávky plní v našem životě. Určitě jsou důležitá, najdeme je i v ostatních jazycích. 

Uvědomila jsem si, že já sama sahám po hrubých slovech tehdy, když jsem naštvaná. Slouží mi jako ventil. Opravdu mi pomáhají, opravdu se mi v té chvíli uleví. To napětí uvnitř mě se sníží a já mohu snáz fungovat dál. Co by se dělo, kdybych se rozhodla očistit svůj slovník? Co by se stalo s tím napětím, stresem a vztekem, které občas prožívám? Nejspíš by zůstaly uvnitř a tam by zahnívaly a bobtnaly.

Důležité pro mě ale je, abych tím slovem neublížila. Abych tu slovní agresi neobrátila proti nějakému člověku.

Když tak nad tím přemýšlím, tak si říkám, že bych se jich určitě vzdávat neměla. Jsou svým způsobem užitečná.