Je vám blbě? Pěstujte kytky!

Včera i dnes jsem strávila pár hodin
na zahradě. Nepříliš atraktivními pracemi, jako je rytí, hrabání listí a přemísťování kompostu. Přesto ale to byl příjemně strávený čas. Být v přírodě, hýbat se a ještě u toho dělat něco užitečného, to je skvělé a velmi snadno přitom zapomínám na všechny ty zneklidňující zprávy, které se na nás v současnosti hrnou z médií.
Bydlím v paneláku a příroda mi občas chybí. Chodit na procházky je fajn, ale ono mi to tak nějak nestačí. Naštěstí mám balkón, na kterém se toho dá taky docela vypěstovat.
Skvělé jsou i pokojové květiny. Nedávno jsem si koupila kávovník. Krásná rostlina se svěže zelenými lesklými listy. Jsem zvědavá, jestli bude i kvést nebo dokonce plodit.
Úžasná je i aloe, dá se snadno množit a máte rostlin na rozdávání. Navíc je to léčivka, gel z listů se hodí např, na drobné popáleniny. A na pěstování je velmi nenáročná.
Mojí touhou je pěstovat citrusy. Jde to i z pecek z citrónů, ale pokud chcete plody, je třeba rostlinu naroubovat. Jinak je to docela hezká rostlina. Mívá krásně voňavé květy.
Obzvlášť uspokojující je pro mě množit ty rostliny a pak je třeba rozdávat. O radost se člověk má podělit, že.

Není demonstrace jako demonstrace

Včera jsem se zděšením sledovala záběry z Bratislavy, kde se fotbaloví fanoušci dobývali na úřad vlády. Za doprovodu světlic, agrese a násilí ze strany demostrantů, takže pak nastoupili policisté těžkooděnci s vodními děly a slzným plynem. Násilí mě děsí. Považuju ho za poslední zoufalý pokus, jak si něco prosadit. Ale ti fanoušci, ti to evidentně měli jinak. pro ně je násilí přirozenou součástí života a porvat se je výrazem mužnosti a chlapáctví. Většina lidí v tom davu vypadala stejně: osvalení mladí muži. Ten typ, který může dělat vyhazovače v baru, ale na ulici bych se mu raději vyhnula. 

Před pár dny byly demonstrace i v Praze. Ty ale vypadaly úplně jinak. Pořádali je ekologové z hnutí Extension Rebellion. Jejich cílem je dostat klimatickou změnu a další ekotémata do veřejné diskuze, aby se okamžitě začala dělat opatření na ochranu klimatu. I v tomto případě zasahovala policie, ale těžkooděnci potřeba nebyli. Ekologové totiž protestovali zcela klidně, bez agrese. Je to součást jejich etiky - mírumilovnost. Prosazovat svou, ale neagresivními prostředky. Na jejich demostracích nelétají žádné kameny ani lahve, neřvou sprostě, nic neničí, dokonce se ani nebrání policistům, když je odvádí nebo odnáší pryč. Cílem totiž není se poprat. Policajt není nepřítel. Policajt je člověk, který dělá svou práci. 

Velmi podobně jsem to cítila loni na demostracích Miliónu chvilek na Letné. Přesto, že tam bylo stovky tisíc lidí, chovali se všichni zcela klidně. Když po demonstraci proudili davy demonstrantů ulicemi směrem od Letné, žádný obchodník se nemusel bát toho, že mu rozbijí výlohu nebo vyrabují obchod. Naopak, byli vítaní jako zákazníci. 

Agrese. To je rozdíl mezi chováním těch bratislavských fanoušků a těch, které jsem potkala na pražských demonstracích. Když chcete něco rozbít, tak agrese je dobrý nástroj. Jenže rozbít nestačí. Když chceme něco nového vytvořit, tak musíme jednat neagresivně. Agresí proti sobě poštvete lidi, a ti vám pak budou chybět, až budete při tvorbě něčeho nového potřebovat s někým spolupracovat. 

Tohle funguje i na osobní rovině. Když budete - byť s nejlepším úmyslem, znalostmi a zkušenostmi - útočit ostrým slovem na ostatní, začnou se vám vyhýbat. Agrese a násilí se totiž vyskytuje i v naší mluvě. Tento týden jsem se začetla do knihy Nenásilná komunikace od Mashalla Rosenberga. Ukazuje tam na příkladech, jak často je to, co řekneme vnímáno jako ohrožující až útočné, přesto že to tak vůbec nebylo míněno. A jak často si vlastně ani neřekneme druhým, co chceme a potřebujeme, takže nám nemoho vyhovět, i kdyby sebevíc chtěli.

Co slyším, když nemáš čas

Nemám čas. Tohle slýchám dost často. Možná jinak formulované, ale toto sdělení říkají lidé v mém okolí dost často. Nebo opačně: mám moc práce. Mám toho moc. Nevím, co dřív. 

Co když mi někdo, na kom mi záleží, řekne, že nemá čas? Nic se neděje, chápu to a respektuju. Co když to ale říká pořád? A opravdu si na mě ten čas neudělá? Nemá čas zajít na kafe nebo si zavolat. Když už jsme spolu, tak se ohání tím, jak toho má strašně moc.Obzvlášť to zamrzí, když pak zjistím, že na někoho jiného ten čas má.

Myslím, že pak už vlastně nejde o čas. Jde o priority. Přestala jsem být prioritou. Co s člověkem, pro kterého už nejsem prioritou? 

Nic. Prostě nic. Můžu se vzdálit a čekat, jestli mu začnu chybět. Ale možná nezačnu. Zamrzí to. Bolí to. 

Lék? Pro mě jsou lékem ostatní lidé. Potkávat se s jinými lidmi. Neznamená to hned hledat náhradu za přítele nebo kamarádku. Jenom překonat tu tendenci schovat se a zaobírat se svým trápením. Mluvit s lidmi. O čemkoliv. Být s nimi, vnímat, že mě poslouchají a že si cení mé přítomnosti. 

Možná, že jeden člověk odešel, protože jsem pro něj nebyla dost cenná. Ale k čemu by mi byl? K čemu je mi člověk, který nevidí moje kvality? 

Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří na mě čas mají a rádi mi ho věnují. Stejně, jako já jim :-)