Hodnotíme a známkujeme

Zítra se děti vrací do školy a z prázdninové svobody se opět stane režim. Režim plný povinností, hranic, pravidel a také hodnocení. Vlastně je mi těch dětí líto. Představte si, že fungujete někde, kde vaši činnost organizuje někdo jiný - učitel, rozvrh a zvonek. Začíná hodina matematiky, takže všichni dělají matematiku. Pak zazvoní a začne přestávka. Pokud náhodou ta matika někoho začala bavit a zabral se do ní, tak má smůlu, je potřeba okamžitě přepnout a po krátké přestávce (kdy se samozřejmě nemůže běhat a křičet, jakkoliv by to ten malý člověk potřeboval) se musí opět věnovat něčemu, o čem rozhoduje kdosi jiný. Výhoda je, že existují rozvrhy a děti jsou do značné míry schopné se přizpůsobit.
Druhá věc, která podle mě kazí dětem radost z poznávání a učení, je ustavičné hodnocení. Cokoliv ve škole dělají, to je předmětem známkování. Včetně toho, jak se chovají. Hrůza. Představte si, že by vás někdo celý den pozoroval a řešil, jestli to, co děláte, je ok nebo ne. Možná, že k tomu ani moc představivosti nepotřebujete, možná v takové realitě žijete, možná máte kritického partnera, šéfa, rodiče nebo jste se naučili se pořád ohlížet na ostatní a čekat na schválení toho, co se chystáte udělat.
Jedním projevem ustavičného hodnocení jsou i pomluvy. Přinášejí jakousi úlevu. Tím, že vypočítáme chyby - skutečné i domnělé - někoho jiného, začneme si připadat jaksi lepší. Ve skutečnosti nechceme tomu druhému ublížit, proto mu to taky neřekneme do očí. Chceme se jen připadat respektovaní a cenní ve společnosti, kde se všechno hodnotí, poměřuje a upravuje tak, aby to bylo "lepší".
Třeba facebook. Každý tam samozřejmě dá jen ty pěkné fotky, každý tam ukazuje ze sebe jen to, na co je hrdý. Vzniká jakási pseudorealita, kde se každý snaží vypadat, co nejlépe. Přiznat chybu je ošidné, bojíme se nepřijetí, vždyť všichni ostatní jsou tak dokonalí, že.
BLBOST! Nikdo není dokonalý. Tedy každý jsme v něčem dokonalí a na něco jiného se třeba vůbec nehodíme. Pomáhá mi vnímat lidi jako dílky puzzle. Žádný dílek nemá perfektní tvar, každý je někde vykousnutý nebo někde přečnívá. A je to dobře, protože jinak by celé puzzle ztratilo smysl. Stejně tak i my lidi. Je potřeba, abychom byli různí a rozliční. Občas se nám nelíbí, co ti druzí dělají nebo říkají. Ale nejspíš k tomu mají důvod a většinou je to jiný důvod, než že by nás chtěli naštvat. Když se na věc podíváme z jiné perspektivy nebo si necháme věci vysvětlit, tak najednou pochopíme a porozumíme. Někdy by stačilo nechat toho druhého promluvit a vysvětlit. Poslouchat a nehodnotit. POSLOUCHAT A NEHODNOTIT. Kdy naposled jste měli pocit, že vás někdo poslouchá, skutečně se o vás zajímá a nesnaží se vás posuzovat, předělávat a dávat rychlé rady?