Jestli jednou v budoucnu budu hodnotit tento rok 2020, tak to bude docela určitě rok změn. Věci se mění tak rychle a neočekávaně, že mě to děsí. Ráda bych, kdyby se ten kolotoč zastavil, kdyby se všechno ustálilo v jakémsi normálu. Když na jaře přišel koronavirus, byl to šok, stejně šokující byla opatření, která přišla, jako uzavření škol, omezení cestování, shormažďování, roušky atd. Nejhorší byl ale ten strach. Strach z toho, že se blíží něco velkého, hrozného, co může ohrozit všechno, na čem nám záleží. Ta drastická opatření, která byla zavedena, ale zafungovala, počty nakažených klesaly a léto jsme prožili s pocitem, že to nejhorší už máme za sebou a že se vvěci vrátí zpět do normálu.
Zároveň se snažím najít si na celé situaci něco pozitivního. Permakultura má jeden princip a to Kreativně reaguj na změnu. Krásně se o tom mluví v situaci, kdy se nic výjimečného neděje. Ale co teď? Co teď kdy se zatraceně děje?
Co můžu dělat? Docela určitě si problém rozdělit. Když mám strach, z čeho vlastně? Můžu taky oddělit vlastní emoce od skutečné situace. Když se bojím třeba o práci, řeším vlastně dva problémy: svůj strach a svůj zdroj peněz. Když zmenším svůj strach, lépe se mi bude řešit situace, kdy potřebuju řešit finance. Když udělám kroky k lepšímu materiálnímu zajištění, i ten strach bude menší, mimo jiné i proto, že vyvíjet činnost je dobrý protilék na strach.
Jedno z pozitiv, které mi tahle náročná doba přináší, je větší odolnost. Když už jsem přežila a zvládla jaro, tak věřím, že i teď si nějak poradím. Že se budu méně utápět ve strachu a obavách a více řešit faktické problémy. Evidentně to platí i pro ostatní. Příkladem může být fakt, že i když grafy nakažených ukazují mnohonásobě vyšší čísla než na jaře, lidé se cítí mnohem bezpečněji a mimo jiné taky nejsou tak ochotni bez námitek dodržovat všechna možná omezující opatření. Méně se bojíme a více remcáme. Což není zas tak špatné. Přece jen nejsme ovce, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat