Ekologická nedokonalost

Taky chcete být dokonalí? Je tolik věcí, které můžeme dělat pro životní prostředí. Od osobních kroků jako je volba jídla, odmítání plastů, pěstování vlastních potravin, nelétání až po akce s ostatními, třeba dobrovolničení nebo stávkování. Samozřejmě můžete i darovat peníze na nějaký smysluplný účel. Nebo se vzdělávat v oblastni životního prostředí.Když tohle všechno začnete dělat, tak skoro nevyhnutelně se zahltíte, vyčerpáte a možná vyhoříte. Zjistíte, že ať se snažíte, jak chcete, tak to nestačí. Pokud máte sklon k perfekcionismu a sebeobviňování, tak se budete často zabývat tím, že ani vy sami nezvládáte dělat na individuální úrovni všechno to, co bychom měli a mohli. Mně se to tak děje. Když mám někomu povídat o tom, že bychom měli jíst méně masa nebo odmítat jednorázové plasty, cítím na jednu stranu oprávněnost toho, co říkám, na druhou stranu vím, že sama nejsem stoprocentně schopná všechny ty správné věci dělat. Vede to až k lehkému pocitu viny, když si dám k jídlu maso nebo  si koupím něco zabaleného v plastu. Nemusíme vždycky všechno dělat stoprocentně. Když se nikdo z nás nestane vegetariánem, ale omezíme maso o pětinu, bude to reálnější než chtít po lidech, aby se masa vzdali úplně. Být v něčem stoprocentně dokonalý (třebas jen ve svých očích) vede k jedné nepěkné věci: k aroganci. K pocitu, že jsem morálně jaksi nadřazen těm, kdo nedosáhli toho, co já. Že jsem schopnější. Že moje názory jsou pravdivější a oprávněnější a důležitější. Že se do svých názorů zamilujete natolik, že je nebudete chtít opustit. Za normálních okolností vám ostatní lidé poskytnou zpětnou vazbu, abyste mohli svoje mínění případně zkorigovat. Když je ale neposloucháte, protože už přece svou dokonalou pravdu máte? Tak jste se odřízli od důležitého zdroje poznání.
Nakonec je to asi dobře, že nejsme perfektní. Chyby druhých nás učí toleranci i k vlastním nedokonalostem. Pokud se tedy vůbec jedná o chyby, někdy je to jen otázka míry. Když je někdo příliš mírný nebo příliš akční, když někdo mluví málo nebo hodně, pracuje nedostatečně nebo až moc, to je všechno subjektivní.

Rok změn

Jestli jednou v budoucnu budu hodnotit tento rok 2020, tak to bude docela určitě rok změn. Věci se mění tak rychle a neočekávaně, že mě to děsí. Ráda bych, kdyby se ten kolotoč zastavil, kdyby se všechno ustálilo v jakémsi normálu. Když na jaře přišel koronavirus, byl to šok, stejně šokující byla opatření, která přišla, jako uzavření škol, omezení cestování, shormažďování, roušky atd. Nejhorší byl ale ten strach. Strach z toho, že se blíží něco velkého, hrozného, co může ohrozit všechno, na čem nám záleží. Ta drastická opatření, která byla zavedena, ale zafungovala, počty nakažených klesaly a léto jsme prožili s pocitem, že to nejhorší už máme za sebou a že se vvěci vrátí zpět do normálu. 

Zároveň se snažím najít si na celé situaci něco pozitivního. Permakultura má jeden princip a to Kreativně reaguj na změnu. Krásně se o tom mluví v situaci, kdy se nic výjimečného neděje. Ale co teď? Co teď kdy se zatraceně děje? 

Co můžu dělat? Docela určitě si problém rozdělit. Když mám strach, z čeho vlastně? Můžu taky oddělit vlastní emoce od skutečné situace. Když se bojím třeba o práci, řeším vlastně dva problémy: svůj strach a svůj zdroj peněz. Když zmenším svůj strach, lépe se mi bude řešit situace, kdy potřebuju řešit finance. Když udělám kroky k lepšímu materiálnímu zajištění, i ten strach bude menší, mimo jiné i proto, že vyvíjet činnost je dobrý protilék na strach. 

Jedno z pozitiv, které mi tahle náročná doba přináší, je větší odolnost. Když už jsem přežila a zvládla jaro, tak věřím, že i teď si nějak poradím. Že se budu méně utápět ve strachu a obavách a více řešit faktické problémy. Evidentně to platí i pro ostatní. Příkladem může být fakt, že i když grafy nakažených ukazují mnohonásobě vyšší čísla než na jaře, lidé se cítí mnohem bezpečněji a mimo jiné taky nejsou tak ochotni bez námitek dodržovat všechna možná omezující opatření. Méně se bojíme a více remcáme. Což není zas tak špatné. Přece jen nejsme ovce, že?

Chvála hrubých slov

Měla jsem kdysi jednu kamarádku, která byla v mnoha ohledech skvělá, ale jedna věc se mi na ní nelíbila: její mluva. Byla plný hrubých slov a vulgarit, což bylo docela v rozporu s její milou povahou. Pak se nejspíš rozhodla jít do sebe a její slovník se očistil a zmírnil. Současně jsem ale vnímala ještě jednu proměnu: stala se podrážděnou a občas až protivnou. Možná to byla náhoda, ale přivedlo mě to k přemýšlení nad tím, jakou funkci vlastně sprostá slova a nadávky plní v našem životě. Určitě jsou důležitá, najdeme je i v ostatních jazycích. 

Uvědomila jsem si, že já sama sahám po hrubých slovech tehdy, když jsem naštvaná. Slouží mi jako ventil. Opravdu mi pomáhají, opravdu se mi v té chvíli uleví. To napětí uvnitř mě se sníží a já mohu snáz fungovat dál. Co by se dělo, kdybych se rozhodla očistit svůj slovník? Co by se stalo s tím napětím, stresem a vztekem, které občas prožívám? Nejspíš by zůstaly uvnitř a tam by zahnívaly a bobtnaly.

Důležité pro mě ale je, abych tím slovem neublížila. Abych tu slovní agresi neobrátila proti nějakému člověku.

Když tak nad tím přemýšlím, tak si říkám, že bych se jich určitě vzdávat neměla. Jsou svým způsobem užitečná.

Honem, ať nám neujede vlak

Mluvila jsem s maminkou čtyřleté holčičky a ta měla starost, protože dcera sice měla ve školce angličtinu, ale mamince se to zdálo málo a hledala pro ni ještě nějakou další odpoledne, aby holčička nebyla pozadu.
 Mluvila jsem s klukem, který ještě nechodil do školy. Ptala jsem se ho na jeho volnočasové aktivity a vyjmenoval mi čtyři různé kroužky a sporty, které dělá.
Samozřejmě, že obě maminky byly dost vystresované, když vedle práce musely organizovat přesuny dětí z jedné aktivity na druhou.
Přišlo mi to docela děsivé. Pořád se mluví o stresu a spěchu, jak bychom se měli uklidnit a zpomalit. Místo toho si nakládáme další a další závazky. A nejen sobě, ale i těm dětem. Už odmalička je učíme fungovat ve stresu, ony to pak ani jinak nebudou umět. Hlavně to budou považovat za normu. Jako by bylo normální a žádoucí nabrat si toho spoustu, pak se honit ve snaze všechno nějak stihnout a nakonec se cítit neschopně, když něco nestíhám.
Před spoustou let jsem pracovala a připadala si ve stresu. Měla jsem spoustu úkolů, těkala jsem od jednoho ke druhému, u některých bylo potřeba něco udělat, u jiných jsem čekala na vyjádření kolegů, všechno jsem to měla rozložené na stole do hromádek, těkala jsem od jednoho ke druhému, prostě chaos. Pak jsem dostala spásnou myšlenku. Vzala jsem štos průhledných plastových eurodesek a úkoly jsem do nich rozdělila. Navrch každých desek jsem vložila papírek s tím, v jakém stavu ten úkol je a co dalšího s ním je potřeba udělat, případně kdo to řeší a dokdy mi to slíbil dodat. Pak jsem to všechno položila na sebe na jednu! hromádku a začala řešit odshora. Vždycky byl nahoře jen jeden úkol, kterému jsem se věnovala. Když jsem udělala, co se v dané chvíli dalo (někdy třeba nic, když jsem čekala na odpověď od zákazníka), přesunula jsem desky dospodu hromádky a soustředěně jsem se věnovala tomu dalšímu, co jsem tam měla. Účinek byl skoro zázračný. Uklidnila jsem se, začala jsem se soustředit a můj pocit ze sebe i z práce obrovsky vzrostl.
Od té doby se snažím podobný princip praktikovat i ve své další práci – tedy nenechat na sebe všechno dopadat najednou, ale seřadit a řešit jedno po druhém. Funguje to, ale už zdaleka ne tak skvěle, jako před těmi lety. Co se změnilo? Že už bych nebyla schopná se tak dobře soustředit? Ale kdepak. Změnila se práce a její okolnosti. Už nemám jen dva základní typy úkolů, už jich mám mnohem víc. Moje práce je relativně svobodná, což ale znamená, že si občas (vlastně pořád) nabírám víc, než je reálné zvládnout. Když vám na něčem záleží, tak je těžké odmítnout další zajímavou věc, která se vám nabídne.
Svoje úkoly už dnes eviduju v počítačovém programu, což je fajn. Pořád tvořím seznamy a postupuju podle nich. Ale když si tam toho nandám moc, tak to buď nestihnu, nebo se naprosto vyčerpám. Nebo obojí.
Když vidím, kolik toho ty dvě maminky z úvodu nakládají na sebe a své děti, tak v tom vidím stejný vzorec chování, který mám i já. Těch možností a příležitostí kolem je tolik a tak lákavých! Snažím se aspoň něco z toho využít. Ale je to jako švédský stůl, ať se snažíte, jak chcete, celý ho nesníte. Dokonce ani nestihnete ze všeho ochutnat. Měla bych se s tím smířit a zpomalit.

To stačí

Miluju ten pocit, kdy něco dělám nebo se o o něco snažím a v určité chvíli si můžu říct: To stačí. Je hotovo.

Takový úžasný pocit uspokojení z dokončení čehosi, ať už jde o maličkost nebo velkou věc.

Někdy je ten okamžik daný objektivně – třeba hodinami, typicky pracovní doba, pokud jste něčí zaměstnanec. Nebo hranicemi. Když vykopáváte brambory, tak je tou hranicí velikost vašeho záhonu nebo políčka. Nebo taky vaše síly, když si řeknete, že pro dnešek stačilo, pokračovat se bude zítra. Častou hranicí jsou peníze – chcete si něco koupit, ale jen do jisté ceny, výš už nejste ochotni jít.

Hranice jsou vlastně dobrá věc. Pomáhají nám zorientovat se ve světě. Jsou ale symbolem omezenosti a uzavřenosti. Bydlím v bytě v paneláku, takže hranice mého bydlení jsou docela omezené. Pro někoho, kdo má hektarový pozemek, to může být nepředstavitelné. Pro mě je to realita. Možná by se mi líbilo taky mít velký dům a kus země. Ale pro tuhle chvíli jsem se rozhoda, že mi stačí to, co mám.

Rozhodnout se, že mi to stačí. To je pro mě ten hlavní prvek, když se mluví o soběstačnosti. Kolik toho vlastně potřebujeme? Kdy budeme mít dost? Pokud budeme pořád koukat na reklamy, pořád číst o tom, jak se nám život zlepší, když budeme mít lepší boty, větší televizi, jogurt s většími kousky ovoce nebo levnější bankovní účet? Když se dokážeme oprostit od materiálních věcí, ale zůstane nám ta mentalita nedostatečnosti (a nějaké peníze), tak se přesuneme k nemateriálním věcem. Možná zážitky, knihy, cestování, seberozvojové kurzy. Forma jiná, podstata stejná: honba za něčím.

Pravá soběstačnost nastane tehdy, když se budeme moct zastavit a cítit se v klidu. Kdy už budeme vědět, že máme, co potřebujeme ke štěstí. A že se nemusíme přidat k tomu davu, co běží okolo nás.

Destruktivní kritika konstruktivní kritiky

Kritika, zvlášť ta konstruktivní, je skvělá věc. Pomáhá nám vidět naše chyby a stále se zlepšovat a růst.

To jako fakt? Nesnáším kritiku.

Kritika je jen zřídkakdy konstruktivní, zvlášť ta nevyžádaná. Až příliš často je kritika výrazem něčího ega a slouží víc k tomu, aby se kritik cítil lépe, než aby se lépe cítil ten „kritizovaný“. Jaký je vlastně rozdíl mezi konstruktivní a destruktivní kritikou? Kritika samotná znamená, že chci něco změnit – tedy zničit, destruovat – ve prospěch něčeho, co považuju za lepší. Když se snažím někoho přesvědčit o své pravdě, pak to znamená, že musím zničit jeho dosavadní názor. Musím zničit něco, co je součástí toho druhého. Musím zničit kousek toho člověka. A to ho asi bude bolet. Opravdu to chci? Opravdu jej můj názor tak skvělý, že ho můžu druhému bezohledně vnutit?

Lidi se chovají všelijak, občas nad tím kroutím hlavou, ale obvykle mívají svoje důvody. A dost často jsou to dobré důvody. Stačilo by poslechnout si, co ten druhý říká. Jenže na to není čas, že.

Když někoho kritizuju, tak mu tím dávám najevo svoji nadřazenost. Dávám mu najevo, že můj názor je lepší, než ten jeho. Porušuju rovnost mezi námi jako lidskými bytostmi.

Dost často ji přijímáme jako oprávněnou. Jsme tak naučení ze školy. Učitel je ten, kdo rozhoduje, co je nebo není pravda. Hodnotí a dává nám známku, která říká, jak jsme zvládli učební látku. Neříká nic o tom, jakým jsme člověkem. Jedničky na vysvědčení jsou víc než laskavost nebo radost.

Doma to nebývá jiné. Co řekne maminka (babička, tatínek…), to je svaté. Pokračuje to v práci. Rozhodují nadřízení, občas nás nechají říct svůj názor, ale pořád jsme v podřízené pozici a jsme nuceni nechat se hodnotit a posuzovat někomu, koho si možná ani nevážíme. Smutné. A ničivé pro naši sebedůvěru.

Hrozné je, když se tohle všudypřítomné hodnocení dostane i do partnerského vztahu, do manželství nebo mezi kamarády. Když se jeden cítí povolán k tomu, aby druhého kritizoval. Jasně, že můžeme říct, když se nám něco nelíbí, ale když se nám pořád jen bude něco nelíbit? To asi lidi kolem dost brzo otrávíme, že jo? Od svých přátel nechci ustavičnou kritiku. Chci být milovaná a respektovaná, dokonce i tehdy, když něco zvorám.

Kritika je jako kladivo, něco s ním rozbít dokáže i malé dítě. Ale použít kladivo k vytvoření něčeho skutečně výjimečného, to dokáže jen hodně šikovný řemeslník.

Nejen že nerada přijímám kritiku, já ji nerada dávám. To mě docela dost znevýhodňuje. Mám zábrany tam, kde je ostatní nemají. Někdo to dokonce vnímá jako moji slabost a chtěl by mě předělat. Když dovolíte, tak já si tuhle „slabost“ nechám a budu jí říkat „moje silná stránka“. Mám svoje dobré důvody a když se někdo zeptá, tak mu je řeknu. Ale on se většinou nikdo neptá. Každý přece už svůj názor má a ten je samozřejmě nejlepší  J

Hodnotíme a známkujeme

Zítra se děti vrací do školy a z prázdninové svobody se opět stane režim. Režim plný povinností, hranic, pravidel a také hodnocení. Vlastně je mi těch dětí líto. Představte si, že fungujete někde, kde vaši činnost organizuje někdo jiný - učitel, rozvrh a zvonek. Začíná hodina matematiky, takže všichni dělají matematiku. Pak zazvoní a začne přestávka. Pokud náhodou ta matika někoho začala bavit a zabral se do ní, tak má smůlu, je potřeba okamžitě přepnout a po krátké přestávce (kdy se samozřejmě nemůže běhat a křičet, jakkoliv by to ten malý člověk potřeboval) se musí opět věnovat něčemu, o čem rozhoduje kdosi jiný. Výhoda je, že existují rozvrhy a děti jsou do značné míry schopné se přizpůsobit.
Druhá věc, která podle mě kazí dětem radost z poznávání a učení, je ustavičné hodnocení. Cokoliv ve škole dělají, to je předmětem známkování. Včetně toho, jak se chovají. Hrůza. Představte si, že by vás někdo celý den pozoroval a řešil, jestli to, co děláte, je ok nebo ne. Možná, že k tomu ani moc představivosti nepotřebujete, možná v takové realitě žijete, možná máte kritického partnera, šéfa, rodiče nebo jste se naučili se pořád ohlížet na ostatní a čekat na schválení toho, co se chystáte udělat.
Jedním projevem ustavičného hodnocení jsou i pomluvy. Přinášejí jakousi úlevu. Tím, že vypočítáme chyby - skutečné i domnělé - někoho jiného, začneme si připadat jaksi lepší. Ve skutečnosti nechceme tomu druhému ublížit, proto mu to taky neřekneme do očí. Chceme se jen připadat respektovaní a cenní ve společnosti, kde se všechno hodnotí, poměřuje a upravuje tak, aby to bylo "lepší".
Třeba facebook. Každý tam samozřejmě dá jen ty pěkné fotky, každý tam ukazuje ze sebe jen to, na co je hrdý. Vzniká jakási pseudorealita, kde se každý snaží vypadat, co nejlépe. Přiznat chybu je ošidné, bojíme se nepřijetí, vždyť všichni ostatní jsou tak dokonalí, že.
BLBOST! Nikdo není dokonalý. Tedy každý jsme v něčem dokonalí a na něco jiného se třeba vůbec nehodíme. Pomáhá mi vnímat lidi jako dílky puzzle. Žádný dílek nemá perfektní tvar, každý je někde vykousnutý nebo někde přečnívá. A je to dobře, protože jinak by celé puzzle ztratilo smysl. Stejně tak i my lidi. Je potřeba, abychom byli různí a rozliční. Občas se nám nelíbí, co ti druzí dělají nebo říkají. Ale nejspíš k tomu mají důvod a většinou je to jiný důvod, než že by nás chtěli naštvat. Když se na věc podíváme z jiné perspektivy nebo si necháme věci vysvětlit, tak najednou pochopíme a porozumíme. Někdy by stačilo nechat toho druhého promluvit a vysvětlit. Poslouchat a nehodnotit. POSLOUCHAT A NEHODNOTIT. Kdy naposled jste měli pocit, že vás někdo poslouchá, skutečně se o vás zajímá a nesnaží se vás posuzovat, předělávat a dávat rychlé rady?