Začínám být přecitlivělá na ten umělý svět, který jsme vytvořili. Nevadí nám zničit cokoliv přírodního a přirozeného, jen abychom si mohli žít ty naše pohodlné životy. Nejíme jídlo, ale výrobky koupené v supermarketu. Oblékáme se do oblečení z umělých materiálů, ze kterého se při každém praní uvolňují malinké kousky vláken. Kafe nebo pivo si necháme nalít do plastového kelímku, poslouží nám asi tak čtvrthodinu, přírodu ale bude „zdobit“ desítky let, dokud se nerozpadne na kousky plastu tak malé, že je neuvidíme – i když tam stále budou. Když budete po městě chodit bosky, budou se na vás dívat jako na exota, ale nikdo se nepozastaví nad tím, že děti krmíme sladkostmi plnými pochybných chemikálií.
Snažím se žít poněkud méně uměle a rozmařile, ale ono to vůbec není jednoduché. Bydlím ve městě, takže jídlo si nevypěstuju, musím ho koupit. Obvykle je nějak zabalené a dost často v plastu. Když chci koupit oblečení z přírodních materiálů, tak je to taky dlouhé a složité hledání.
Z toho, jak ve jménu svého pohodlí ničíme svět, ve kterém žijeme. Vytvořili jsme děsivý umělý svět a podřezáváme si větev, na které sedíme. Žijeme na dluh. Dříve nebo později to už nepůjde dál. A mě je z toho smutno. Naštěstí jsme ještě sem tam kousek přírody nechali. Když sedím u řeky a koukám na vodu nebo chodím po lese, uklidňuje mě to. Na vlastní kůži cítím, že do přírody pořád patříme.
