neděle 1. září 2019

Hodnotíme a známkujeme

Zítra se děti vrací do školy a z prázdninové svobody se opět stane režim. Režim plný povinností, hranic, pravidel a také hodnocení. Vlastně je mi těch dětí líto. Představte si, že fungujete někde, kde vaši činnost organizuje někdo jiný - učitel, rozvrh a zvonek. Začíná hodina matematiky, takže všichni dělají matematiku. Pak zazvoní a začne přestávka. Pokud náhodou ta matika někoho začala bavit a zabral se do ní, tak má smůlu, je potřeba okamžitě přepnout a po krátké přestávce (kdy se samozřejmě nemůže běhat a křičet, jakkoliv by to ten malý člověk potřeboval) se musí opět věnovat něčemu, o čem rozhoduje kdosi jiný. Výhoda je, že existují rozvrhy a děti jsou do značné míry schopné se přizpůsobit.
Druhá věc, která podle mě kazí dětem radost z poznávání a učení, je ustavičné hodnocení. Cokoliv ve škole dělají, to je předmětem známkování. Včetně toho, jak se chovají. Hrůza. Představte si, že by vás někdo celý den pozoroval a řešil, jestli to, co děláte, je ok nebo ne. Možná, že k tomu ani moc představivosti nepotřebujete, možná v takové realitě žijete, možná máte kritického partnera, šéfa, rodiče nebo jste se naučili se pořád ohlížet na ostatní a čekat na schválení toho, co se chystáte udělat.
Jedním projevem ustavičného hodnocení jsou i pomluvy. Přinášejí jakousi úlevu. Tím, že vypočítáme chyby - skutečné i domnělé - někoho jiného, začneme si připadat jaksi lepší. Ve skutečnosti nechceme tomu druhému ublížit, proto mu to taky neřekneme do očí. Chceme se jen připadat respektovaní a cenní ve společnosti, kde se všechno hodnotí, poměřuje a upravuje tak, aby to bylo "lepší".
Třeba facebook. Každý tam samozřejmě dá jen ty pěkné fotky, každý tam ukazuje ze sebe jen to, na co je hrdý. Vzniká jakási pseudorealita, kde se každý snaží vypadat, co nejlépe. Přiznat chybu je ošidné, bojíme se nepřijetí, vždyť všichni ostatní jsou tak dokonalí, že.
BLBOST! Nikdo není dokonalý. Tedy každý jsme v něčem dokonalí a na něco jiného se třeba vůbec nehodíme. Pomáhá mi vnímat lidi jako dílky puzzle. Žádný dílek nemá perfektní tvar, každý je někde vykousnutý nebo někde přečnívá. A je to dobře, protože jinak by celé puzzle ztratilo smysl. Stejně tak i my lidi. Je potřeba, abychom byli různí a rozliční. Občas se nám nelíbí, co ti druzí dělají nebo říkají. Ale nejspíš k tomu mají důvod a většinou je to jiný důvod, než že by nás chtěli naštvat. Když se na věc podíváme z jiné perspektivy nebo si necháme věci vysvětlit, tak najednou pochopíme a porozumíme. Někdy by stačilo nechat toho druhého promluvit a vysvětlit. Poslouchat a nehodnotit. POSLOUCHAT A NEHODNOTIT. Kdy naposled jste měli pocit, že vás někdo poslouchá, skutečně se o vás zajímá a nesnaží se vás posuzovat, předělávat a dávat rychlé rady?

neděle 24. února 2019

Environmentální žal

Setkala jsem se se zvláštním pojmem: environmentální žal. Ten termín označuje stav, kdy je člověk nešťastný, opravdu hluboce nešťastný, z toho, jak moc ničíme naše životní prostředí. Může se to projevit jako pocit úzkosti, deprese a beznaděje, jako pocit viny, ale i jako vztek. Prý je to dokonce psychiatrická diagnóza, v zahraničí nazývaná eco-anxiety. Velmi často se s ní potkávají ekoaktivisté, kteří se přes všechno to obrovské úsilí a spoustu práce musí dívat na to, jak se věci zhoršují. I u nás už se objevují psychoterapeuté, kteří se enviromentálním žalem zabývají.
Když si uvědomím, kolik a jakých informací se na nás ze všech stran valí, tak mi environmentální žal připadá jako adekvátní reakce. Asi bych měla spíš říct, jaké informace se valí NA MĚ. Protože každý máme svoji sociální bublinu, svoje toky informací. Nemám televizi, zato ale hodně brouzdám po facebooku. Moje sestra nemá facebook, ale dívá se na televizi. Logicky se asi bude setkávat s jinými tématy než já a budou ji trápit jiné věci (a ano, její smutky mívají jiné příčiny než ty moje).
Navíc si myslím, že zoufalství ze ztrát na životním prostředí se mísí s obvyklými lidskými problémy jako je nešťastná láska, onemocnění nebo selhání v práci. Přidejte si k tomu strach z toho, co bude, jaké potíže nás díky ničení životního prostředí čekají. To, že je nám smutno, nešťastno, zoufalo, je celkem logická reakce.
Co dělám, když se já sama cítím obzvlášť špatně? Snažím se ten problém rozdělit a řešit na více frontách.
První problém je moje špatná nálada. Hudba, procházka venku, meditace, dechová cvičení, příjemná knížka, naložit se do horké vany, popovídat si s lidmi, jít na mejdan. Cenné je v té chvíli cokoliv, co mi dokáže o kousíček zvednout náladu. Aspoň trochu si ulevit.
Druhý problém je fakt, že ty ekologické problémy jsou tak strašně velké, naprosto nesouměřitelné s mým životem a s mým vlivem na svět. Když čtu o ubývání hmyzu nebo o plastech v oceánech, tak je to něco tak strašně velkého, že to ve mně budí pocit bezvýznamnosti a zbytečnosti. Řešením je je soustředit se na místo, kde žiju, a na věci, které dělat můžu. Rodina nebo město, kde bydlím. To jsou místa, kde můžu něco změnit. Zmenšit si tu oblast, za kterou se cítím zodpovědná.
Třetí problém je, jakou činnost budu v té chvíli dělat. Moje přirozená tendence by byla někam si zalézt, utéct před světem, zapomenout na něj. Zkušenost mi říká, že mi to nepomáhá. Lepší je dělat něco, co dělám ráda a co je zároveň nějakým způsobem užitečné. A u čeho nemusím moc přemýšlet. Třeba uvařit. Nebo dělat něco na zahrádce. V tom hodně pomáhají moje každodenní rutinní činnosti a povinnosti, které mě přinutí vstát, přestat se litovat a jít něco smysluplného dělat.
Čtvrtý problém, který zrovna moc dobře neřeším, je fakt, že se toho na mě hrne moc. Internet je bohatou studnicí informací, chodíme tam hledat informace o všem možném. A přestáváme věřit sami sobě. Když máme problém, ptáme se na googlu nebo na seznamu. Nebo jdeme na facebook. Nebo čteme knihy, kterých je také (v jakémkoliv oboru) víc, než se dá stihnout přečíst. Záplava informací, která je naprosto nesouměřitelná s mojí schopností ty informace zvládat. A zároveň pocity viny z toho, že to nezvládám, protože v naší společnosti, zaměřené na výkon, je nezvládání vnímáno jako selhání.
Pátým problém by mohl být strach z budoucnosti. Nejde jen o to oplakat ztrátu světa, který znám a mám ráda, ale i o to, jak budu žít v tom budoucím, který se nejspíš změní způsobem, jaký si moc nedokážu představit. Snažím se orientovat na hodnoty, které jsou trvalejší a nepomíjí. Jsou mi lhostejné třeba módní trendy nebo celebrity. Za to si vážím poctivých lidí. I když zrovna nevydělávají mega prachy.


sobota 18. srpna 2018

K čertu s umělým světem

Sedím v kavárně na náměstí, popíjím espreso a koukám ven. Vidím několik  aut, dlažbu, domy, ale s nepříjemným pocitem zjišťuju, že vlastně nevidím ani kousek přírody. Ani venku, ani uvnitř v kavárně. Žádná rostlina ani travička. Všechno, co vidím, je kus umělého světa, vytvořeného člověkem. První kousek živé přírody, který se objeví v mém zorném poli, je holub. Městský holub, který nás vytáčí tím, že všechno podělá. Nejraději bychom je vyhubili. Další živá bytost: pes. Kráčí v doprovodu své módně oblečené paničky. Nejspíš je doma krmený granulemi. Jo a další kousek přírody: malinká thúje v květináči u dveří cukrárny. Aby tam bylo útulno, že.
Začínám být přecitlivělá na ten umělý svět, který jsme vytvořili. Nevadí nám zničit cokoliv přírodního a přirozeného, jen abychom si mohli žít ty naše pohodlné životy. Nejíme jídlo, ale výrobky koupené v supermarketu. Oblékáme se do oblečení z umělých materiálů, ze kterého se při každém praní uvolňují malinké kousky vláken. Kafe nebo pivo si necháme nalít do plastového kelímku, poslouží nám asi tak čtvrthodinu, přírodu ale bude „zdobit“ desítky let, dokud se nerozpadne na kousky plastu tak malé, že je neuvidíme – i když tam stále budou. Když budete po městě chodit bosky, budou se na vás dívat jako na exota, ale nikdo se nepozastaví nad tím, že děti krmíme sladkostmi plnými pochybných chemikálií.
Snažím se žít poněkud méně uměle a rozmařile, ale ono to vůbec není jednoduché. Bydlím ve městě, takže jídlo si nevypěstuju, musím ho koupit. Obvykle je nějak zabalené a dost často v plastu. Když chci koupit oblečení z přírodních materiálů, tak je to taky dlouhé a složité hledání.
Z toho, jak ve jménu svého pohodlí ničíme svět, ve kterém žijeme. Vytvořili jsme děsivý umělý svět a podřezáváme si větev, na které sedíme. Žijeme na dluh. Dříve nebo později to už nepůjde dál. A mě je z toho smutno. Naštěstí jsme ještě sem tam kousek přírody nechali. Když sedím u řeky a koukám na vodu nebo chodím po lese, uklidňuje mě to. Na vlastní kůži cítím, že do přírody pořád patříme.

čtvrtek 12. dubna 2018

NGO market - veletrh neziskovek v Praze ve Fóru Karlín

Včera bylo venku krásně, ale já jsem si to hezké počasí vůbec neužila, za celý den jsem vlastně ani neviděla sluníčko. Strávila jsem den na NGO marketu, což je veletrh, kde se potkávají a představují neziskové organizace z celé republiky. Bylo tam rušno, spousta zajímavých organizací a lidí, takže jsem si za celý den ani nevzpomněla, že bych mohla vyjít na světlo denní.
Byla jsem tam za spolek Permakultura CS, takže jsem část dne strávila vysvětlováním toho, co je permakultura a k čemu je dobrá. Přicházeli ale i lidé, kteří už nás znají.
Samozřejmě jsem využila možnosti se podívat i na stánky ostatních organizací. Nejvíc mě pochopitelně zajímaly ty, které se nějak zabývají přírodou. A pak také vzděláváním, protože součástí mého zaměstnání (u jiné neziskovky) je vedení kurzů pro dospělé. Další zajímavou součástí programu jsou přednášky a prezentace. Tento rok bylo tématem vyprávění příběhů, byla jsem na prezentaci, kde jsme viděli několik úžasných videí (nejen z Česka), které dokázaly přitáhnout pozornost ke svému tématu. Mě hodně zaujalo video, které ukazuje lidi se zdravotním hendikepem jako schopné silné lidi. Video je dostupné na youtube.
Moc jsem se na celou akci těšila. V posledních týdnech je to v práci hektické a vracím se domů vyčerpaná s tím, že občas se nestačím ani pořádně najíst. K tomu se přidala nemoc v rodině, takže mi přišlo velmi vhod strávit den někde, kde jsem přišla na jiné myšlenky, promluvila za celý den se spoustou lidí, cizích i známých a bylo to prostě super. Pokouším se tady popsat, jak moc fajn ten den byl, ale nedaří se mi to. Slova asi mají svoje limity a některé věci se jimi vyjadřují jen obtížně.
***
Pokud nevíte přesně, co je neziskovka, tak je to taková organizace, která byla zřízena s cílem plnit nějaký společenský prospěšný účel, nikoliv kvůli zisku. Zisk sice tvořit může, ale musí ho vracet zpátky do svého provozu. Neziskovky se často zabývají obory, na kterých se nedá vydělat, proto také žádají o peníze různé osoby či instituce, což bývá občas předmětem kritiky, protože spousta lidí si myslí, že neziskovka prostě dostane balík a dělá si s ním, co chce. Peníze takto získané ale musí být použité přísně jen pro daný účel a obvykle je nutné dárci doložit, na co byly vynaloženy. Můžou se takhle sdružovat třeba zahrádkáři, pacienti s určitou nemocí, ochránci přírody, studentské organizace, sportovní kluby, lidé pracující s těžko zaměstnatelnými lidmi apod. Přehled všech spolků najdete na internetu ve spolkovém rejstříku.
V poslední době vnímám averzi vůči neziskovým organizacím, protože je spousta lidí vnímá jako pijavice, které jen vysávají peníze. Jenže většina z nich ze státního rozpočtu nedostává nic. A ty, které něco dostanou, to taky musí pečlivě vyúčtovat a použít peníze jen na ten účel, na který byly peníze určeny.

pátek 16. března 2018

Šířím permakulturu a baví mě to

Permakultura je moje vášeň číslo jedna, takže mi logicky připadá, že bych se o tuto svoji vášeň měla podělit. Domluvila jsem si tedy přednášku v komunitním klubu Budík v Žatci. A bylo to právě dneska.
Moje největší obava byla z toho, že nikdo nepřijde, ale nakonec bylo tak patnáct lidí, víc by se jich do toho vymezeného prostoru asi ani nevešlo. Měla jsem připravenou prezentaci, ve které jsem zkombinovala permakulturu, svoje pěstování na balkóně a semínkovnu, protože ode dneška je i žatecký Budík místem, kde semínkovna je.
Druhá moje obava byla z toho, že svoje milované téma nedokážu podat tak, aby to posluchače zaujalo, ale naštěstí ani tahle obava se nenaplnila. Udělalo mi ohromnou radost vidět a slyšet, že se lidé zajímají o permakulturu, o trvalou udržitelnost i o stav naší přírody a společnosti. A že ten stav není nijak radostný. Když slyšíme různé ty znepokojivé informace o stavu světa, máme asi tak tři možnosti. Ignorovat to, hroutit se nebo něco dělat. Někdy si říkám, že permakultura je pro mě jako psychoterapie. Ukazuje mi, že vždycky se dá něco dělat. Že i malý čin je lepší než se trápit. Asi se mi nepovede zachránit svět, ale můžu zachránit aspoň svoje duševní zdraví.

neděle 3. prosince 2017

Permakulturní čajovna

Proč jsem tento blog nazvala Permakulturní čajovna? Protože ten název v sobě spojuje dvě věci, které jsou pro mě velmi důležité: permakulturu a čajovny.
Čajovna je místo, kam jdu nejen za čajem, ale i za lidmi. Čajová kultura kolem sebe soustřeďuje zajímavé lidi se zajímavými zájmy a záměry. Čajovna je ale zároveň místem pohodovým, kde si můžu v klidu číst nebo psát nebo přemýšlet.
Permakultura je pro mě životní styl, který respektuje jak přírodu a životní prostředí, tak i lidi. Obvykle se spojuje se zahradničením a pěstováním jídla, ale pro mě je permakultura něco mnohem širšího. Ta obrovská devastace a destrukce, které jsme svědky jak v přírodě, tak mezi lidmi, ta má podle mě stejnou příčinu a ta je v našem pohodlném životě, kdy si všechno koupíme a štěstí považujeme za závislé na bohatství. Jinými slovy: peníze kralují a vše ostatní je jim podřízeno. Naštěstí ne vždy a ne všude. Měli bychom jim vrátit jejich původní funkci: usnadňovat nám směnu a uchovávat hodnotu. Ale neměly by být smyslem života.

čtvrtek 23. dubna 2015

Peču chleba

Snila jsem o pečení vlastního kváskového chleba. Dokonce už jsem měla slíbený kvásek, ale nakonec jsem si vytvořila svůj. Na internetu jsem našla spoustu návodů, některé dost podrobné, ale nakonec jsem použila svůj vcelku univerzální postup: od oka. Vzala jsem stejné množství žitné mouky a vody, smíchala, uložila do tepla. Po jednom dní jsem přidala mouku a vlažnou vodu, zamíchala a opět do tepla. Zopakovala jsem ještě dvakrát a pak jsem zkusila upéct první chleba. Dal se jíst.
Kvásek se nepoužije celý, vždycky si trošku odložím od ledničky a použíju ho při dalším pečení. Už je mu víc než tři měsíce.
Chleba nedělám v pekárně, ale normálně v troubě. Mimo jiné proto, že kváskový chleba potřebuje kynout déle než drožďový. Po pekárně jsem toužila, dostala jsem ji, ale nepoužívala, takže jsem ji poslala o domácnost dál.
Zatím se každý chleba dal jíst, ale k dokonalosti mám ještě daleko. Ten dnešní se mi utrhl, vyznikla trhlina kolem dokola celého bochníčku. Chuťově je dobrý. Dobrý, nikoliv excelentní. Ještě mám, co trénovat.

Pokud vás pečení vlastního chleba také láká, přikládám odkazy, kde je to velmi dobře popsáno, navíc autorka těch článků má dlouhou praxi, takže ví, o čem píše:
recept na chleba
jak připravit kvásek
vady chleba