neděle 18. října 2020

Není demonstrace jako demonstrace

Včera jsem se zděšením sledovala záběry z Bratislavy, kde se fotbaloví fanoušci dobývali na úřad vlády. Za doprovodu světlic, agrese a násilí ze strany demostrantů, takže pak nastoupili policisté těžkooděnci s vodními děly a slzným plynem. Násilí mě děsí. Považuju ho za poslední zoufalý pokus, jak si něco prosadit. Ale ti fanoušci, ti to evidentně měli jinak. pro ně je násilí přirozenou součástí života a porvat se je výrazem mužnosti a chlapáctví. Většina lidí v tom davu vypadala stejně: osvalení mladí muži. Ten typ, který může dělat vyhazovače v baru, ale na ulici bych se mu raději vyhnula. 

Před pár dny byly demonstrace i v Praze. Ty ale vypadaly úplně jinak. Pořádali je ekologové z hnutí Extension Rebellion. Jejich cílem je dostat klimatickou změnu a další ekotémata do veřejné diskuze, aby se okamžitě začala dělat opatření na ochranu klimatu. I v tomto případě zasahovala policie, ale těžkooděnci potřeba nebyli. Ekologové totiž protestovali zcela klidně, bez agrese. Je to součást jejich etiky - mírumilovnost. Prosazovat svou, ale neagresivními prostředky. Na jejich demostracích nelétají žádné kameny ani lahve, neřvou sprostě, nic neničí, dokonce se ani nebrání policistům, když je odvádí nebo odnáší pryč. Cílem totiž není se poprat. Policajt není nepřítel. Policajt je člověk, který dělá svou práci. 

Velmi podobně jsem to cítila loni na demostracích Miliónu chvilek na Letné. Přesto, že tam bylo stovky tisíc lidí, chovali se všichni zcela klidně. Když po demonstraci proudili davy demonstrantů ulicemi směrem od Letné, žádný obchodník se nemusel bát toho, že mu rozbijí výlohu nebo vyrabují obchod. Naopak, byli vítaní jako zákazníci. 

Agrese. To je rozdíl mezi chováním těch bratislavských fanoušků a těch, které jsem potkala na pražských demonstracích. Když chcete něco rozbít, tak agrese je dobrý nástroj. Jenže rozbít nestačí. Když chceme něco nového vytvořit, tak musíme jednat neagresivně. Agresí proti sobě poštvete lidi, a ti vám pak budou chybět, až budete při tvorbě něčeho nového potřebovat s někým spolupracovat. 

Tohle funguje i na osobní rovině. Když budete - byť s nejlepším úmyslem, znalostmi a zkušenostmi - útočit ostrým slovem na ostatní, začnou se vám vyhýbat. Agrese a násilí se totiž vyskytuje i v naší mluvě. Tento týden jsem se začetla do knihy Nenásilná komunikace od Mashalla Rosenberga. Ukazuje tam na příkladech, jak často je to, co řekneme vnímáno jako ohrožující až útočné, přesto že to tak vůbec nebylo míněno. A jak často si vlastně ani neřekneme druhým, co chceme a potřebujeme, takže nám nemoho vyhovět, i kdyby sebevíc chtěli.

sobota 10. října 2020

Co slyším, když nemáš čas

Nemám čas. Tohle slýchám dost často. Možná jinak formulované, ale toto sdělení říkají lidé v mém okolí dost často. Nebo opačně: mám moc práce. Mám toho moc. Nevím, co dřív. 

Co když mi někdo, na kom mi záleží, řekne, že nemá čas? Nic se neděje, chápu to a respektuju. Co když to ale říká pořád? A opravdu si na mě ten čas neudělá? Nemá čas zajít na kafe nebo si zavolat. Když už jsme spolu, tak se ohání tím, jak toho má strašně moc.Obzvlášť to zamrzí, když pak zjistím, že na někoho jiného ten čas má.

Myslím, že pak už vlastně nejde o čas. Jde o priority. Přestala jsem být prioritou. Co s člověkem, pro kterého už nejsem prioritou? 

Nic. Prostě nic. Můžu se vzdálit a čekat, jestli mu začnu chybět. Ale možná nezačnu. Zamrzí to. Bolí to. 

Lék? Pro mě jsou lékem ostatní lidé. Potkávat se s jinými lidmi. Neznamená to hned hledat náhradu za přítele nebo kamarádku. Jenom překonat tu tendenci schovat a zaobírat se svým trápením. Mluvit s lidmi. O čemkoliv. Být s nimi, vnímat, že mě poslouchají a že si cení mé přítomnosti. 

Možná, že jeden člověk odešel, protože jsem pro něj nebyla dost cenná. Ale k čemu by mi byl? K čemu je mi člověk, který nevidí moje kvality? 

Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří na mě čas mají a rádi mi ho věnují. Stejně, jako já jim :-)

sobota 26. září 2020

Ekologická nedokonalost


Taky chcete být dokonalí? Je tolik věcí, které můžeme dělat pro životní prostředí. Od osobních kroků jako je volba jídla, odmítání plastů, pěstování vlastních potravin, nelétání až po akce s ostatními, třeba dobrovolničení nebo stávkování. Samozřejmě můžete i darovat peníze na nějaký smysluplný účel. Nebo se vzdělávat v oblastni životního prostředí.Když tohle všechno začnete dělat, tak skoro nevyhnutelně se zahltíte, vyčerpáte a možná vyhoříte. Zjistíte, že ať se snažíte, jak chcete, tak to nestačí. Pokud máte sklon k perfekcionismu a sebeobviňování, tak se budete často zabývat tím, že ani vy sami nezvládáte dělat na individuální úrovni všechno to, co bychom měli a mohli. Mně se to tak děje. Když mám někomu povídat o tom, že bychom měli jíst méně masa nebo odmítat jednorázové plasty, cítím na jednu stranu oprávněnost toho, co říkám, na druhou stranu vím, že sama nejsem stoprocentně schopná všechny ty správné věci dělat. Vede to až k lehkému pocitu viny, když si dám k jídlu maso nebo  si koupím něco zabaleného v plastu. Nemusíme vždycky všechno dělat stoprocentně. Když se nikdo z nás nestane vegetariánem, ale omezíme maso o pětinu, bude to reálnější než chtít po lidech, aby se masa vzdali úplně. Být v něčem stoprocentně dokonalý (třebas jen ve svých očích) vede k jedné nepěkné věci: k aroganci. K pocitu, že jsem morálně jaksi nadřazen těm, kdo nedosáhli toho, co já. Že jsem schopnější. Že moje názory jsou pravdivější a oprávněnější a důležitější. Že se do svých názorů zamilujete natolik, že je nebudete chtít opustit. Za normálních okolností vám ostatní lidé poskytnou zpětnou vazbu, abyste mohli svoje mínění případně zkorigovat. Když je ale neposloucháte, protože už přece svou dokonalou pravdu máte? Tak jste se odřízli od důležitého zdroje poznání.
Nakonec je to asi dobře, že nejsme perfektní. Chyby druhých nás učí toleranci i k vlastním nedokonalostem. Pokud se tedy vůbec jedná o chyby, někdy je to jen otázka míry. Když je někdo příliš mírný nebo příliš akční, když někdo mluví málo nebo hodně, pracuje nedostatečně nebo až moc, to je všechno subjektivní.

sobota 19. září 2020

Rok změn


Jestli jednou v budoucnu budu hodnotit tento rok 2020, tak to bude docela určitě rok změn. Věci se mění tak rychle a neočekávaně, že mě to děsí. Ráda bych, kdyby se ten kolotoč zastavil, kdyby se všechno ustálilo v jakémsi normálu. Když na jaře přišel koronavirus, byl to šok, stejně šokující byla opatření, která přišla, jako uzavření škol, omezení cestování, shormažďování, roušky atd. Nejhorší byl ale ten strach. Strach z toho, že se blíží něco velkého, hrozného, co může ohrozit všechno, na čem nám záleží. Ta drastická opatření, která byla zavedena, ale zafungovala, počty nakažených klesaly a léto jsme prožili s pocitem, že to nejhorší už máme za sebou a že se vvěci vrátí zpět do normálu. 

Zároveň se snažím najít si na celé situaci něco pozitivního. Permakultura má jeden princip a to Kreativně reaguj na změnu. Krásně se o tom mluví v situaci, kdy se nic výjimečného neděje. Ale co teď? Co teď kdy se zatraceně děje? 

Co můžu dělat? Docela určitě si problém rozdělit. Když mám strach, z čeho vlastně? Můžu taky oddělit vlastní emoce od skutečné situace. Když se bojím třeba o práci, řeším vlastně dva problémy: svůj strach a svůj zdroj peněz. Když zmenším svůj strach, lépe se mi bude řešit situace, kdy potřebuju řešit finance. Když udělám kroky k lepšímu materiálnímu zajištění, i ten strach bude menší, mimo jiné i proto, že vyvíjet činnost je dobrý protilék na strach. 

Jedno z pozitiv, které mi tahle náročná doba přináší, je větší odolnost. Když už jsem přežila a zvládla jaro, tak věřím, že i teď si nějak poradím. Že se budu méně utápět ve strachu a obavách a více řešit faktické problémy. Evidentně to platí i pro ostatní. Příkladem může být fakt, že i když grafy nakažených ukazují mnohonásobě vyšší čísla než na jaře, lidé se cítí mnohem bezpečněji a mimo jiné taky nejsou tak ochotni bez námitek dodržovat všechna možná omezující opatření. Méně se bojíme a více remcáme. Což není zas tak špatné. Přece jen nejsme ovce, že?

sobota 12. září 2020

Chvála hrubých slov


Měla jsem kdysi jednu kamarádku, která byla v mnoha ohledech skvělá, ale jedna věc se mi na ní nelíbila: její mluva. Byla plný hrubých slov a vulgarit, což bylo docela v rozporu s její milou povahou. Pak se nejspíš rozhodla jít do sebe a její slovník se očistil a zmírnil. Současně jsem ale vnímala ještě jednu proměnu: stala se podrážděnou a občas až protivnou. Možná to byla náhoda, ale přivedlo mě to k přemýšlení nad tím, jakou funkci vlastně sprostá slova a nadávky plní v našem životě. Určitě jsou důležitá, najdeme je i v ostatních jazycích. 

Uvědomila jsem si, že já sama sahám po hrubých slovech tehdy, když jsem naštvaná. Slouží mi jako ventil. Opravdu mi pomáhají, opravdu se mi v té chvíli uleví. To napětí uvnitř mě se sníží a já mohu snáz fungovat dál. Co by se dělo, kdybych se rozhodla očistit svůj slovník? Co by se stalo s tím napětím, stresem a vztekem, které občas prožívám? Nejspíš by zůstaly uvnitř a tam by zahnívaly a bobtnaly.

Důležité pro mě ale je, abych tím slovem neublížila. Abych tu slovní agresi neobrátila proti nějakému člověku.

Když tak nad tím přemýšlím, tak si říkám, že bych se jich určitě vzdávat neměla. Jsou svým způsobem užitečná.

sobota 19. října 2019

Honem, ať nám neujede vlak

Mluvila jsem s maminkou čtyřleté holčičky a ta měla starost, protože dcera sice měla ve školce angličtinu, ale mamince se to zdálo málo a hledala pro ni ještě nějakou další odpoledne, aby holčička nebyla pozadu.
 Mluvila jsem s klukem, který ještě nechodil do školy. Ptala jsem se ho na jeho volnočasové aktivity a vyjmenoval mi čtyři různé kroužky a sporty, které dělá.
Samozřejmě, že obě maminky byly dost vystresované, když vedle práce musely organizovat přesuny dětí z jedné aktivity na druhou.
Přišlo mi to docela děsivé. Pořád se mluví o stresu a spěchu, jak bychom se měli uklidnit a zpomalit. Místo toho si nakládáme další a další závazky. A nejen sobě, ale i těm dětem. Už odmalička je učíme fungovat ve stresu, ony to pak ani jinak nebudou umět. Hlavně to budou považovat za normu. Jako by bylo normální a žádoucí nabrat si toho spoustu, pak se honit ve snaze všechno nějak stihnout a nakonec se cítit neschopně, když něco nestíhám.
Před spoustou let jsem pracovala a připadala si ve stresu. Měla jsem spoustu úkolů, těkala jsem od jednoho ke druhému, u některých bylo potřeba něco udělat, u jiných jsem čekala na vyjádření kolegů, všechno jsem to měla rozložené na stole do hromádek, těkala jsem od jednoho ke druhému, prostě chaos. Pak jsem dostala spásnou myšlenku. Vzala jsem štos průhledných plastových eurodesek a úkoly jsem do nich rozdělila. Navrch každých desek jsem vložila papírek s tím, v jakém stavu ten úkol je a co dalšího s ním je potřeba udělat, případně kdo to řeší a dokdy mi to slíbil dodat. Pak jsem to všechno položila na sebe na jednu! hromádku a začala řešit odshora. Vždycky byl nahoře jen jeden úkol, kterému jsem se věnovala. Když jsem udělala, co se v dané chvíli dalo (někdy třeba nic, když jsem čekala na odpověď od zákazníka), přesunula jsem desky dospodu hromádky a soustředěně jsem se věnovala tomu dalšímu, co jsem tam měla. Účinek byl skoro zázračný. Uklidnila jsem se, začala jsem se soustředit a můj pocit ze sebe i z práce obrovsky vzrostl.
Od té doby se snažím podobný princip praktikovat i ve své další práci – tedy nenechat na sebe všechno dopadat najednou, ale seřadit a řešit jedno po druhém. Funguje to, ale už zdaleka ne tak skvěle, jako před těmi lety. Co se změnilo? Že už bych nebyla schopná se tak dobře soustředit? Ale kdepak. Změnila se práce a její okolnosti. Už nemám jen dva základní typy úkolů, už jich mám mnohem víc. Moje práce je relativně svobodná, což ale znamená, že si občas (vlastně pořád) nabírám víc, než je reálné zvládnout. Když vám na něčem záleží, tak je těžké odmítnout další zajímavou věc, která se vám nabídne.
Svoje úkoly už dnes eviduju v počítačovém programu, což je fajn. Pořád tvořím seznamy a postupuju podle nich. Ale když si tam toho nandám moc, tak to buď nestihnu, nebo se naprosto vyčerpám. Nebo obojí.
Když vidím, kolik toho ty dvě maminky z úvodu nakládají na sebe a své děti, tak v tom vidím stejný vzorec chování, který mám i já. Těch možností a příležitostí kolem je tolik a tak lákavých! Snažím se aspoň něco z toho využít. Ale je to jako švédský stůl, ať se snažíte, jak chcete, celý ho nesníte. Dokonce ani nestihnete ze všeho ochutnat. Měla bych se s tím smířit a zpomalit.

pondělí 30. září 2019

To stačí

Miluju ten pocit, kdy něco dělám nebo se o o něco snažím a v určité chvíli si můžu říct: To stačí. Je hotovo.
Takový úžasný pocit uspokojení z dokončení čehosi, ať už jde o maličkost nebo velkou věc.
Někdy je ten okamžik daný objektivně – třeba hodinami, typicky pracovní doba, pokud jste něčí zaměstnanec. Nebo hranicemi. Když vykopáváte brambory, tak je tou hranicí velikost vašeho záhonu nebo políčka. Nebo taky vaše síly, když si řeknete, že pro dnešek stačilo, pokračovat se bude zítra. Častou hranicí jsou peníze – chcete si něco koupit, ale jen do jisté ceny, výš už nejste ochotni jít.
Hranice jsou vlastně dobrá věc. Pomáhají nám zorientovat se ve světě. Jsou ale symbolem omezenosti a uzavřenosti. Bydlím v bytě v paneláku, takže hranice mého bydlení jsou docela omezené. Pro někoho, kdo má hektarový pozemek, to může být nepředstavitelné. Pro mě je to realita. Možná by se mi líbilo taky mít velký dům a kus země. Ale pro tuhle chvíli jsem se rozhoda, že mi stačí to, co mám.
Rozhodnout se, že mi to stačí. To je pro mě ten hlavní prvek, když se mluví o soběstačnosti. Kolik toho vlastně potřebujeme? Kdy budeme mít dost? Pokud budeme pořád koukat na reklamy, pořád číst o tom, jak se nám život zlepší, když budeme mít lepší boty, větší televizi, jogurt s většími kousky ovoce nebo levnější bankovní účet? Když se dokážeme oprostit od materiálních věcí, ale zůstane nám ta mentalita nedostatečnosti (a nějaké peníze), tak se přesuneme k nemateriálním věcem. Možná zážitky, knihy, cestování, seberozvojové kurzy. Forma jiná, podstata stejná: honba za něčím.
Pravá soběstačnost nastane tehdy, když se budeme moct zastavit a cítit se v klidu. Kdy už budeme vědět, že máme, co potřebujeme ke štěstí. A že se nemusíme přidat k tomu davu, co běží okolo nás.