sobota 18. srpna 2018

K čertu s umělým světem

Sedím v kavárně na náměstí, popíjím espreso a koukám ven. Vidím několik  aut, dlažbu, domy, ale s nepříjemným pocitem zjišťuju, že vlastně nevidím ani kousek přírody. Ani venku, ani uvnitř v kavárně. Žádná rostlina ani travička. Všechno, co vidím, je kus umělého světa, vytvořeného člověkem. První kousek živé přírody, který se objeví v mém zorném poli, je holub. Městský holub, který nás vytáčí tím, že všechno podělá. Nejraději bychom je vyhubili. Další živá bytost: pes. Kráčí v doprovodu své módně oblečené paničky. Nejspíš je doma krmený granulemi. Jo a další kousek přírody: malinká thúje v květináči u dveří cukrárny. Aby tam bylo útulno, že.
Začínám být přecitlivělá na ten umělý svět, který jsme vytvořili. Nevadí nám zničit cokoliv přírodního a přirozeného, jen abychom si mohli žít ty naše pohodlné životy. Nejíme jídlo, ale výrobky koupené v supermarketu. Oblékáme se do oblečení z umělých materiálů, ze kterého se při každém praní uvolňují malinké kousky vláken. Kafe nebo pivo si necháme nalít do plastového kelímku, poslouží nám asi tak čtvrthodinu, přírodu ale bude „zdobit“ desítky let, dokud se nerozpadne na kousky plastu tak malé, že je neuvidíme – i když tam stále budou. Když budete po městě chodit bosky, budou se na vás dívat jako na exota, ale nikdo se nepozastaví nad tím, že děti krmíme sladkostmi plnými pochybných chemikálií.
Snažím se žít poněkud méně uměle a rozmařile, ale ono to vůbec není jednoduché. Bydlím ve městě, takže jídlo si nevypěstuju, musím ho koupit. Obvykle je nějak zabalené a dost často v plastu. Když chci koupit oblečení z přírodních materiálů, tak je to taky dlouhé a složité hledání.
Z toho, jak ve jménu svého pohodlí ničíme svět, ve kterém žijeme. Vytvořili jsme děsivý umělý svět a podřezáváme si větev, na které sedíme. Žijeme na dluh. Dříve nebo později to už nepůjde dál. A mě je z toho smutno. Naštěstí jsme ještě sem tam kousek přírody nechali. Když sedím u řeky a koukám na vodu nebo chodím po lese, uklidňuje mě to. Na vlastní kůži cítím, že do přírody pořád patříme.

čtvrtek 12. dubna 2018

NGO market - veletrh neziskovek v Praze ve Fóru Karlín

Včera bylo venku krásně, ale já jsem si to hezké počasí vůbec neužila, za celý den jsem vlastně ani neviděla sluníčko. Strávila jsem den na NGO marketu, což je veletrh, kde se potkávají a představují neziskové organizace z celé republiky. Bylo tam rušno, spousta zajímavých organizací a lidí, takže jsem si za celý den ani nevzpomněla, že bych mohla vyjít na světlo denní.
Byla jsem tam za spolek Permakultura CS, takže jsem část dne strávila vysvětlováním toho, co je permakultura a k čemu je dobrá. Přicházeli ale i lidé, kteří už nás znají.
Samozřejmě jsem využila možnosti se podívat i na stánky ostatních organizací. Nejvíc mě pochopitelně zajímaly ty, které se nějak zabývají přírodou. A pak také vzděláváním, protože součástí mého zaměstnání (u jiné neziskovky) je vedení kurzů pro dospělé. Další zajímavou součástí programu jsou přednášky a prezentace. Tento rok bylo tématem vyprávění příběhů, byla jsem na prezentaci, kde jsme viděli několik úžasných videí (nejen z Česka), které dokázaly přitáhnout pozornost ke svému tématu. Mě hodně zaujalo video, které ukazuje lidi se zdravotním hendikepem jako schopné silné lidi. Video je dostupné na youtube.
Moc jsem se na celou akci těšila. V posledních týdnech je to v práci hektické a vracím se domů vyčerpaná s tím, že občas se nestačím ani pořádně najíst. K tomu se přidala nemoc v rodině, takže mi přišlo velmi vhod strávit den někde, kde jsem přišla na jiné myšlenky, promluvila za celý den se spoustou lidí, cizích i známých a bylo to prostě super. Pokouším se tady popsat, jak moc fajn ten den byl, ale nedaří se mi to. Slova asi mají svoje limity a některé věci se jimi vyjadřují jen obtížně.
***
Pokud nevíte přesně, co je neziskovka, tak je to taková organizace, která byla zřízena s cílem plnit nějaký společenský prospěšný účel, nikoliv kvůli zisku. Zisk sice tvořit může, ale musí ho vracet zpátky do svého provozu. Neziskovky se často zabývají obory, na kterých se nedá vydělat, proto také žádají o peníze různé osoby či instituce, což bývá občas předmětem kritiky, protože spousta lidí si myslí, že neziskovka prostě dostane balík a dělá si s ním, co chce. Peníze takto získané ale musí být použité přísně jen pro daný účel a obvykle je nutné dárci doložit, na co byly vynaloženy. Můžou se takhle sdružovat třeba zahrádkáři, pacienti s určitou nemocí, ochránci přírody, studentské organizace, sportovní kluby, lidé pracující s těžko zaměstnatelnými lidmi apod. Přehled všech spolků najdete na internetu ve spolkovém rejstříku.
V poslední době vnímám averzi vůči neziskovým organizacím, protože je spousta lidí vnímá jako pijavice, které jen vysávají peníze. Jenže většina z nich ze státního rozpočtu nedostává nic. A ty, které něco dostanou, to taky musí pečlivě vyúčtovat a použít peníze jen na ten účel, na který byly peníze určeny.

pátek 16. března 2018

Šířím permakulturu a baví mě to

Permakultura je moje vášeň číslo jedna, takže mi logicky připadá, že bych se o tuto svoji vášeň měla podělit. Domluvila jsem si tedy přednášku v komunitním klubu Budík v Žatci. A bylo to právě dneska.
Moje největší obava byla z toho, že nikdo nepřijde, ale nakonec bylo tak patnáct lidí, víc by se jich do toho vymezeného prostoru asi ani nevešlo. Měla jsem připravenou prezentaci, ve které jsem zkombinovala permakulturu, svoje pěstování na balkóně a semínkovnu, protože ode dneška je i žatecký Budík místem, kde semínkovna je.
Druhá moje obava byla z toho, že svoje milované téma nedokážu podat tak, aby to posluchače zaujalo, ale naštěstí ani tahle obava se nenaplnila. Udělalo mi ohromnou radost vidět a slyšet, že se lidé zajímají o permakulturu, o trvalou udržitelnost i o stav naší přírody a společnosti. A že ten stav není nijak radostný. Když slyšíme různé ty znepokojivé informace o stavu světa, máme asi tak tři možnosti. Ignorovat to, hroutit se nebo něco dělat. Někdy si říkám, že permakultura je pro mě jako psychoterapie. Ukazuje mi, že vždycky se dá něco dělat. Že i malý čin je lepší než se trápit. Asi se mi nepovede zachránit svět, ale můžu zachránit aspoň svoje duševní zdraví.

neděle 3. prosince 2017

Permakulturní čajovna

Proč jsem tento blog nazvala Permakulturní čajovna? Protože ten název v sobě spojuje dvě věci, které jsou pro mě velmi důležité: permakulturu a čajovny.
Čajovna je místo, kam jdu nejen za čajem, ale i za lidmi. Čajová kultura kolem sebe soustřeďuje zajímavé lidi se zajímavými zájmy a záměry. Čajovna je ale zároveň místem pohodovým, kde si můžu v klidu číst nebo psát nebo přemýšlet.
Permakultura je pro mě životní styl, který respektuje jak přírodu a životní prostředí, tak i lidi. Obvykle se spojuje se zahradničením a pěstováním jídla, ale pro mě je permakultura něco mnohem širšího. Ta obrovská devastace a destrukce, které jsme svědky jak v přírodě, tak mezi lidmi, ta má podle mě stejnou příčinu a ta je v našem pohodlném životě, kdy si všechno koupíme a štěstí považujeme za závislé na bohatství. Jinými slovy: peníze kralují a vše ostatní je jim podřízeno. Naštěstí ne vždy a ne všude. Měli bychom jim vrátit jejich původní funkci: usnadňovat nám směnu a uchovávat hodnotu. Ale neměly by být smyslem života.

čtvrtek 23. dubna 2015

Peču chleba

Snila jsem o pečení vlastního kváskového chleba. Dokonce už jsem měla slíbený kvásek, ale nakonec jsem si vytvořila svůj. Na internetu jsem našla spoustu návodů, některé dost podrobné, ale nakonec jsem použila svůj vcelku univerzální postup: od oka. Vzala jsem stejné množství žitné mouky a vody, smíchala, uložila do tepla. Po jednom dní jsem přidala mouku a vlažnou vodu, zamíchala a opět do tepla. Zopakovala jsem ještě dvakrát a pak jsem zkusila upéct první chleba. Dal se jíst.
Kvásek se nepoužije celý, vždycky si trošku odložím od ledničky a použíju ho při dalším pečení. Už je mu víc než tři měsíce.
Chleba nedělám v pekárně, ale normálně v troubě. Mimo jiné proto, že kváskový chleba potřebuje kynout déle než drožďový. Po pekárně jsem toužila, dostala jsem ji, ale nepoužívala, takže jsem ji poslala o domácnost dál.
Zatím se každý chleba dal jíst, ale k dokonalosti mám ještě daleko. Ten dnešní se mi utrhl, vyznikla trhlina kolem dokola celého bochníčku. Chuťově je dobrý. Dobrý, nikoliv excelentní. Ještě mám, co trénovat.

Pokud vás pečení vlastního chleba také láká, přikládám odkazy, kde je to velmi dobře popsáno, navíc autorka těch článků má dlouhou praxi, takže ví, o čem píše:
recept na chleba
jak připravit kvásek
vady chleba


středa 22. dubna 2015

Květina

Nevěděla jsem, o čem psát, tak jsem zalovila ve svých fotkách a našla tuto krásnou rudbekii. Kvetou nám na zahrádce každý rok, jsou jednoleté a samy se tam vysévají, kde je napadne. Mají u nás jakýsi zvláštní status, něco jako diplomatickou imunitu. Při pletí je vždycky vynecháváme a tak je miváme i mezi zeleninou.
Ten zvláštní vztah je daný asi tím, že je pěstovala naše babička. Jezdili jsme k ní na prázdniny a když bylo hezky, tam kam jinam by se šlo, než na zahradu. Další babiččinou oblíbenou květinou byly gladioly neboli mečíky. Nádherné barevné květiny s velkými květy. U nás se jim moc nedaří, ale nevzdáváme to, zkoušíme to znova.
Dodnes si na babičku vzpomenu, když ucítím vůni rajčatové nati nebo kousnu do čerstvé okurky. Určitě by ji potěšilo, kdyby věděla, že v nás vlastně tehdy zasela semínka zahradničení a dnes je pro mě i mojí sestru zahrádka společnou radostí a sem tam zdrojem nějaké té zeleniny, ovoce, bylinek nebo kvítí.

úterý 21. dubna 2015

Jak jsem nedostala kytičku k narozeninám

Můj dospělý syn k nám měl přijít na oběd a chtěl mi koupit kytičku. Zašel tedy do květinářství a začal vybírat. Jenže během vybírání řezaných květin si uvědomil, že já si stejně nejraději všechno vypěstuju sama. A že by mi možná větší radost udělal, kdyby mi koupil hlínu nebo jak se správně říká substrát. Takže k nám přišel s čtyřicetilitrovým pytlem přes rameno.
Tahle malá příhoda mi připadá jako dobrá ilustrace toho, jaká vlastně jsem a také toho, jak mě moje rodina dobře zná. Nic proti kytičkám, ale když si uvědomím, že většina těch kupovaných řezaných květin je pěstovaný na jiných světadílech, za šílených podmínek pro zaměstnance a bohatě nadopované hnojivy, herbicidy, pesticidy a jinými -cidy, tak mě ta touha po krásných květinách z obchodů opouští.