Odolnost a solidarita - to jsou dva pojmy, které se mi často připomínají, když vidím záběry z neštěstí jako bylo tornádo na jižní Moravě nebo záplavy a bleskové povodně v Německu a Belgii.
Odolnost nebo taky rezilience je schopnost zvládnout nebo ustát takovou náročnou situaci. Naprosto si nedokážu představit, jaké to je, když vám voda poškodí nebo odnese dům. Nikdy jsem něco takového nezažila.
Dokážu si představit situace jako když ťuknete autem do druhého auta, ztratíte klíče nebo dokonce když vás vyhodí z práce. Vím, jak stresové to dokáže být. I když takový stres snáší každý z nás jinak. Každý máme jinou odolnost vůči náročným situacím. Dokážeme fungovat, dokážeme se přizpůsobit novým podmínkám, dokonce z nich někdy i získat něco pozitivního.
Tu odolnost neboli resilienci, jak se někdy říká, sice považuju za dobrou vlastnost, ale jako u všeho, i tady to má svoje hranice. Není smyslem života vydržet úplně všechno. Uplynulý coronavirový rok nás v tom hodně vyškolil. Velmi cítím s maminkami, které se ze dne na den musely přeškolit na homeoffice, do toho se ještě postarat o své školní děti, o online výuku, ale i zábavu a jídlo, což do té doby zajišťovala škola nebo mimoškolní aktivity. A přitom ještě zvládat vlastní stres ze změn, z nemoci, z omezení, obavy o práci nebo strach o své starší příbuzné. Nějak to zvládaly a řada z nich se přitom naučila, že všechno má své hranice a že říct si o pomoc je v pořádku. Specifikum těch maminek je v tom, že jsou velmi zaměstnané svými dětmi a rodinami a tudíž je pro ně dost obtížné se spojovat v nějakých občanských hnutích na podporu a obranu svých zájmů. Jsou tam, kde se pracuje, ale chybí tam, kde se rozhoduje, třeba v politice. Nestačí jenom vydržet, někdy je lepší nevydržet a říct (nebo zařvat!), co potřebuju.
Když vám voda spláchne dům? To naprosto přesahuje hranice mé představivosti. To prostě člověk sám nedá. Potřebuje pomoc od ostatních. Když jsem viděla, jak se po tornádu na jižní Moravě a ve Stebně na Lounsku zvedla vlna solidarity, jak lidé přispívali finančně, materiálně i svým časem a svou pomocí, bylo to úžasné. Právě takhle by podle mě společnost měla fungovat. Rychle pomáhat tam, kde je nějaký průšvih. Pro lidi postižené takovým neštěstím je důležitá nejen ta materiální pomoc, ten fakt, že vám někdo dá peníze, jídlo nebo tašky na střechu, ale i ten fakt, že jste nezůstali sami. Že ostatním na vás záleží, že jste součástí lidského společenství. A pro nás ostatní je to taky důležitý signál: když budu v průšvihu, ostatní mi dost možná pomůžou. Tak by to mezi lidmi mělo fungovat, co myslíte?
