Změna je život a život je změna

Jestli je něco v životě jisté, pak je to fak, že se všechno mění. A doba kovidová je na změny obzvlášť bohatá. Taky sledujete, co se děje? Jaká jsou aktuální čísla nakažených, jaké je reprodukční číslo, co nám slibují zakázat nebo povolit, jaké jsou pokroky při vývoji vakcíny ... prostě hromada informací. Sice se občas dočtete takovou radu, že tyhle informace máte ignorovat v zájmu své psychické vyrovnavnosti, ale ono to člověku moc nejde, že jo.
Sledovat neveselé zprávy a novinky je sice možná špatné pro naši náladu, ale taky mi připadá dost racionální. Už naši prapředci v pralese museli věnovat hodně velkou pozornost tomu všemu, co je mohlo ohrozit. Jsme potomci pesimistů, kteří stále jen koukali, co je kde může sežrat nebo jinak ohrozit. Optimisté, kteří se kochali západem slunce nebo vůní květů, ti byli pravděpodobně sežráni jako první.   
Když jsem kdysi v televizi viděla lidi, jak se chodí dívat na rozvodněnou řeku a dokonce si to fotí nebo natáčí. Bylo to děsivé a zároveň pochopitelné. Nebezpečí i když mě třeba ještě neohrožuje je potřeba sledovat. Mám pro to naprosté pochopení.
Druhá věc je, že nám podobné sledování informací nevylepší náladu. Jsem většinou zavřená doma, s občasnou procházkou, takže občas jsem fakt otrávená. Ale je zajímavé ty nálady pozorovat. Jak se proměňují, jak je dokáže ovlivnit i malý impuls. Jako by si moje emoce žily svým vlastním, docela bouřlivým životem. Od pocitů mizérie a  beznaděje až po radost. Podotýkám, že jsem normální, netrpím žádnými maniodepresivními stavy. Jen sleduju, jak se to ve mně mele a představuju si, že to nějak podobně asi mají i ostatní lidé. Nakonec taky určitě máte tu zkušenost, že emoce jsou nakažlivé. Když má člověk vedle vás skvělou nebo naopak příšernou náladu, trošku z ní pocítíte také.
Změna je ale taky naděje. Naděje na to, že věci nezůstanou hrozné napořád. Kdyby se nic jiného nestalo, tak alespoň my se uvnitř měníme. Adaptujeme se na podmínky, jakkoliv nepříznivé jsou. Vnímám to sama u sebe. Na úplném začátku kovidové situace v březnu jsem byla skoro paralyzovaná, nemyslelo mi to, byla jsem fakt hodně vykolejená. A teď, přesto že objektivně je situace mnohem horší, jsem celkem v klidu. Učím se víc fungovat po internetu a dokonce si některé nové dovednosti začínám užívat. Člověk se fakt dokáže adaptovat na všechno.

Jak může být nedostatek peněz?

Je to tu zas. Kvůli koronaviru jsou skoro úplně uzavřené restaurace, kavárny, bary a hospody. Snaží se přežít na tom, že nabízejí jídlo s sebou z okénka, ale to je zlomek toho, co vydělávají normálně. Přitom platy a nájmy je stále třeba platit.
Když se mluví o ekonomické krizi a o tom, že je nedostatek peněz, tak mi to připadá docela zvláštní. Peníze se přece nespotřebovávají. Obíhají a tím slouží. Mohou chybět někde a někomu, to ano, ale celkově ve společnosti přece nemizí. S každou transakcí, vždycky, když je vyměníme za něco užitečného nebo potřebného, tak se přesunou a poslouží oběma stranám - tomu, kdo poskytne službu i tomu, kdo za ni zaplatí.
Představuju si ekonomickou krizi jako stav, kdy se ekonomické aktivity z nějakého důvodu utlumí - míň se nakupuje a tedy i méně vyrábí. Vzhledem k tomu, jak strašně moc vyrábíme a nakupujeme a jaké s prominutím pí.....ny se nabízejí, tak by mi jisté utlumení ekonomických aktivit připadalo jako žádoucí stav. Problém je v tom, že to utlumení nebude ani stejnoměrné ani spravedlivé. Ti, kdo jsou už dneska na spodních příčkách ekonomického žebříčku - tedy ti chudší - ti bývají postiženi víc, než ti draví, kdo v tom "umějí chodit" a dochážou si poradit za různých situací. To nemíním nijak zle, rozhodně si nemyslím, že by bohatí podnikatelé byli odsouzeníhodní. Pokud se drží zákona a morálky.
Ekonomika je v mých představách cosi jako systém potrubí, kudy protékají hodnoty. Peníze, zboží, služby. Všichni jsme součástí tohoto systému a spolutvoříme ho tím, co děláme - nakupujeme, prodáváme, využíváme služeb. Trubky v tomto systému nejsou stejně tlusté.
Co chybí těm chudým? Nejspíš se vyhýbají tlustým trubkám. Třeba si myslí, že tam pro ně není místo. Nebo neví, jakou hodnotu či službu nabídnout. Třeba vůbec nevěří ve vlastní hodnotu.
Napadá mě příklad některých velmi šikovných žen, které ovládají háčkování, pletení nebo vyšívání a prodávají svoje výrobky. Za zcela nesmyslné ceny. Nesmyslně nízké. Mají z toho třeba 50 nebo  dokonce 20 Kč za hodinu. Argumentují tím, že je to koníček, přivýdělek a že to stejně dělají večer u televize apod. Bože, to nesmysl. Vždyť je to přímá cesta k chudobě. Pracovat za peníze, které mi nezajistí ani základní přežití. To je pak lepší dělat to zadarmo, protože pak se zbavím té iluze, že mi to pomáhá finančně.
Uf, to jsem se rozohnila. Strašně mi vadí, když se někdo podceňuje a snižuje svoji vlastní hodnotu.