Mluvila jsem s klukem, který ještě nechodil do školy. Ptala jsem se ho na jeho volnočasové aktivity a vyjmenoval mi čtyři různé kroužky a sporty, které dělá.
Samozřejmě, že obě maminky byly dost vystresované, když vedle práce musely organizovat přesuny dětí z jedné aktivity na druhou.
Přišlo mi to docela děsivé. Pořád se mluví o stresu a spěchu, jak bychom se měli uklidnit a zpomalit. Místo toho si nakládáme další a další závazky. A nejen sobě, ale i těm dětem. Už odmalička je učíme fungovat ve stresu, ony to pak ani jinak nebudou umět. Hlavně to budou považovat za normu. Jako by bylo normální a žádoucí nabrat si toho spoustu, pak se honit ve snaze všechno nějak stihnout a nakonec se cítit neschopně, když něco nestíhám.
Před spoustou let jsem pracovala a připadala si ve stresu. Měla jsem spoustu úkolů, těkala jsem od jednoho ke druhému, u některých bylo potřeba něco udělat, u jiných jsem čekala na vyjádření kolegů, všechno jsem to měla rozložené na stole do hromádek, těkala jsem od jednoho ke druhému, prostě chaos. Pak jsem dostala spásnou myšlenku. Vzala jsem štos průhledných plastových eurodesek a úkoly jsem do nich rozdělila. Navrch každých desek jsem vložila papírek s tím, v jakém stavu ten úkol je a co dalšího s ním je potřeba udělat, případně kdo to řeší a dokdy mi to slíbil dodat. Pak jsem to všechno položila na sebe na jednu! hromádku a začala řešit odshora. Vždycky byl nahoře jen jeden úkol, kterému jsem se věnovala. Když jsem udělala, co se v dané chvíli dalo (někdy třeba nic, když jsem čekala na odpověď od zákazníka), přesunula jsem desky dospodu hromádky a soustředěně jsem se věnovala tomu dalšímu, co jsem tam měla. Účinek byl skoro zázračný. Uklidnila jsem se, začala jsem se soustředit a můj pocit ze sebe i z práce obrovsky vzrostl.
Od té doby se snažím podobný princip praktikovat i ve své další práci – tedy nenechat na sebe všechno dopadat najednou, ale seřadit a řešit jedno po druhém. Funguje to, ale už zdaleka ne tak skvěle, jako před těmi lety. Co se změnilo? Že už bych nebyla schopná se tak dobře soustředit? Ale kdepak. Změnila se práce a její okolnosti. Už nemám jen dva základní typy úkolů, už jich mám mnohem víc. Moje práce je relativně svobodná, což ale znamená, že si občas (vlastně pořád) nabírám víc, než je reálné zvládnout. Když vám na něčem záleží, tak je těžké odmítnout další zajímavou věc, která se vám nabídne.
Svoje úkoly už dnes eviduju v počítačovém programu, což je fajn. Pořád tvořím seznamy a postupuju podle nich. Ale když si tam toho nandám moc, tak to buď nestihnu, nebo se naprosto vyčerpám. Nebo obojí.
Když vidím, kolik toho ty dvě maminky z úvodu nakládají na sebe a své děti, tak v tom vidím stejný vzorec chování, který mám i já. Těch možností a příležitostí kolem je tolik a tak lákavých! Snažím se aspoň něco z toho využít. Ale je to jako švédský stůl, ať se snažíte, jak chcete, celý ho nesníte. Dokonce ani nestihnete ze všeho ochutnat. Měla bych se s tím smířit a zpomalit.
