Environmentální žal

Setkala jsem se se zvláštním pojmem: environmentální žal. Ten termín označuje stav, kdy je člověk nešťastný, opravdu hluboce nešťastný, z toho, jak moc ničíme naše životní prostředí. Může se to projevit jako pocit úzkosti, deprese a beznaděje, jako pocit viny, ale i jako vztek. Prý je to dokonce psychiatrická diagnóza, v zahraničí nazývaná eco-anxiety. Velmi často se s ní potkávají ekoaktivisté, kteří se přes všechno to obrovské úsilí a spoustu práce musí dívat na to, jak se věci zhoršují. I u nás už se objevují psychoterapeuté, kteří se enviromentálním žalem zabývají.
Když si uvědomím, kolik a jakých informací se na nás ze všech stran valí, tak mi environmentální žal připadá jako adekvátní reakce. Asi bych měla spíš říct, jaké informace se valí NA MĚ. Protože každý máme svoji sociální bublinu, svoje toky informací. Nemám televizi, zato ale hodně brouzdám po facebooku. Moje sestra nemá facebook, ale dívá se na televizi. Logicky se asi bude setkávat s jinými tématy než já a budou ji trápit jiné věci (a ano, její smutky mívají jiné příčiny než ty moje).
Navíc si myslím, že zoufalství ze ztrát na životním prostředí se mísí s obvyklými lidskými problémy jako je nešťastná láska, onemocnění nebo selhání v práci. Přidejte si k tomu strach z toho, co bude, jaké potíže nás díky ničení životního prostředí čekají. To, že je nám smutno, nešťastno, zoufalo, je celkem logická reakce.
Co dělám, když se já sama cítím obzvlášť špatně? Snažím se ten problém rozdělit a řešit na více frontách.
První problém je moje špatná nálada. Hudba, procházka venku, meditace, dechová cvičení, příjemná knížka, naložit se do horké vany, popovídat si s lidmi, jít na mejdan. Cenné je v té chvíli cokoliv, co mi dokáže o kousíček zvednout náladu. Aspoň trochu si ulevit.
Druhý problém je fakt, že ty ekologické problémy jsou tak strašně velké, naprosto nesouměřitelné s mým životem a s mým vlivem na svět. Když čtu o ubývání hmyzu nebo o plastech v oceánech, tak je to něco tak strašně velkého, že to ve mně budí pocit bezvýznamnosti a zbytečnosti. Řešením je je soustředit se na místo, kde žiju, a na věci, které dělat můžu. Rodina nebo město, kde bydlím. To jsou místa, kde můžu něco změnit. Zmenšit si tu oblast, za kterou se cítím zodpovědná.
Třetí problém je, jakou činnost budu v té chvíli dělat. Moje přirozená tendence by byla někam si zalézt, utéct před světem, zapomenout na něj. Zkušenost mi říká, že mi to nepomáhá. Lepší je dělat něco, co dělám ráda a co je zároveň nějakým způsobem užitečné. A u čeho nemusím moc přemýšlet. Třeba uvařit. Nebo dělat něco na zahrádce. V tom hodně pomáhají moje každodenní rutinní činnosti a povinnosti, které mě přinutí vstát, přestat se litovat a jít něco smysluplného dělat.
Čtvrtý problém, který zrovna moc dobře neřeším, je fakt, že se toho na mě hrne moc. Internet je bohatou studnicí informací, chodíme tam hledat informace o všem možném. A přestáváme věřit sami sobě. Když máme problém, ptáme se na googlu nebo na seznamu. Nebo jdeme na facebook. Nebo čteme knihy, kterých je také (v jakémkoliv oboru) víc, než se dá stihnout přečíst. Záplava informací, která je naprosto nesouměřitelná s mojí schopností ty informace zvládat. A zároveň pocity viny z toho, že to nezvládám, protože v naší společnosti, zaměřené na výkon, je nezvládání vnímáno jako selhání.
Pátým problém by mohl být strach z budoucnosti. Nejde jen o to oplakat ztrátu světa, který znám a mám ráda, ale i o to, jak budu žít v tom budoucím, který se nejspíš změní způsobem, jaký si moc nedokážu představit. Snažím se orientovat na hodnoty, které jsou trvalejší a nepomíjí. Jsou mi lhostejné třeba módní trendy nebo celebrity. Za to si vážím poctivých lidí. I když zrovna nevydělávají mega prachy.