Kritika, zvlášť ta konstruktivní, je skvělá věc. Pomáhá nám
vidět naše chyby a stále se zlepšovat a růst.
To jako fakt? Nesnáším kritiku.
Kritika je jen zřídkakdy konstruktivní, zvlášť ta nevyžádaná.
Až příliš často je kritika výrazem něčího ega a slouží víc k tomu, aby se
kritik cítil lépe, než aby se lépe cítil ten „kritizovaný“. Jaký je vlastně
rozdíl mezi konstruktivní a destruktivní kritikou? Kritika samotná znamená, že
chci něco změnit – tedy zničit, destruovat – ve prospěch něčeho, co považuju za
lepší. Když se snažím někoho přesvědčit o své pravdě, pak to znamená, že musím
zničit jeho dosavadní názor. Musím zničit něco, co je součástí toho druhého.
Musím zničit kousek toho člověka. A to ho asi bude bolet. Opravdu to chci?
Opravdu jej můj názor tak skvělý, že ho můžu druhému bezohledně vnutit?
Lidi se chovají všelijak, občas nad tím kroutím hlavou, ale
obvykle mívají svoje důvody. A dost často jsou to dobré důvody. Stačilo by
poslechnout si, co ten druhý říká. Jenže na to není čas, že.
Když někoho kritizuju, tak mu tím dávám najevo svoji
nadřazenost. Dávám mu najevo, že můj názor je lepší, než ten jeho. Porušuju rovnost
mezi námi jako lidskými bytostmi.
Dost často ji přijímáme jako oprávněnou. Jsme tak naučení ze
školy. Učitel je ten, kdo rozhoduje, co je nebo není pravda. Hodnotí a dává nám
známku, která říká, jak jsme zvládli učební látku. Neříká nic o tom, jakým jsme
člověkem. Jedničky na vysvědčení jsou víc než laskavost nebo radost.
Doma to nebývá jiné. Co řekne maminka (babička, tatínek…),
to je svaté. Pokračuje to v práci. Rozhodují nadřízení, občas nás nechají
říct svůj názor, ale pořád jsme v podřízené pozici a jsme nuceni nechat se
hodnotit a posuzovat někomu, koho si možná ani nevážíme. Smutné. A ničivé pro
naši sebedůvěru.
Hrozné je, když se tohle všudypřítomné hodnocení dostane i
do partnerského vztahu, do manželství nebo mezi kamarády. Když se jeden cítí
povolán k tomu, aby druhého kritizoval. Jasně, že můžeme říct, když se nám
něco nelíbí, ale když se nám pořád jen bude něco nelíbit? To asi lidi kolem
dost brzo otrávíme, že jo? Od svých přátel nechci ustavičnou kritiku. Chci být
milovaná a respektovaná, dokonce i tehdy, když něco zvorám.
Kritika je jako kladivo, něco s ním rozbít dokáže i
malé dítě. Ale použít kladivo k vytvoření něčeho skutečně výjimečného, to
dokáže jen hodně šikovný řemeslník.
Nejen že nerada přijímám kritiku, já ji nerada dávám. To mě
docela dost znevýhodňuje. Mám zábrany tam, kde je ostatní nemají. Někdo to
dokonce vnímá jako moji slabost a chtěl by mě předělat. Když dovolíte, tak já si
tuhle „slabost“ nechám a budu jí říkat „moje silná stránka“. Mám svoje dobré
důvody a když se někdo zeptá, tak mu je řeknu. Ale on se většinou nikdo neptá.
Každý přece už svůj názor má a ten je samozřejmě nejlepší J
Žádné komentáře:
Okomentovat