Takový úžasný pocit uspokojení z dokončení čehosi, ať
už jde o maličkost nebo velkou věc.
Někdy je ten okamžik daný objektivně – třeba hodinami,
typicky pracovní doba, pokud jste něčí zaměstnanec. Nebo hranicemi. Když vykopáváte
brambory, tak je tou hranicí velikost vašeho záhonu nebo políčka. Nebo taky
vaše síly, když si řeknete, že pro dnešek stačilo, pokračovat se bude zítra.
Častou hranicí jsou peníze – chcete si něco koupit, ale jen do jisté ceny, výš
už nejste ochotni jít.
Hranice jsou vlastně dobrá věc. Pomáhají nám zorientovat se
ve světě. Jsou ale symbolem omezenosti a uzavřenosti. Bydlím v bytě v paneláku,
takže hranice mého bydlení jsou docela omezené. Pro někoho, kdo má hektarový
pozemek, to může být nepředstavitelné. Pro mě je to realita. Možná by se mi
líbilo taky mít velký dům a kus země. Ale pro tuhle chvíli jsem se rozhoda, že
mi stačí to, co mám.
Rozhodnout se, že mi to stačí. To je pro mě ten hlavní
prvek, když se mluví o soběstačnosti. Kolik toho vlastně potřebujeme? Kdy
budeme mít dost? Pokud budeme pořád koukat na reklamy, pořád číst o tom, jak se
nám život zlepší, když budeme mít lepší boty, větší televizi, jogurt s většími
kousky ovoce nebo levnější bankovní účet? Když se dokážeme oprostit od materiálních
věcí, ale zůstane nám ta mentalita nedostatečnosti (a nějaké peníze), tak se
přesuneme k nemateriálním věcem. Možná zážitky, knihy, cestování, seberozvojové
kurzy. Forma jiná, podstata stejná: honba za něčím.
Pravá soběstačnost nastane tehdy, když se budeme moct
zastavit a cítit se v klidu. Kdy už budeme vědět, že máme, co potřebujeme
ke štěstí. A že se nemusíme přidat k tomu davu, co běží okolo nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat