Co když mi někdo, na kom mi záleží, řekne, že nemá čas? Nic se neděje, chápu to a respektuju. Co když to ale říká pořád? A opravdu si na mě ten čas neudělá? Nemá čas zajít na kafe nebo si zavolat. Když už jsme spolu, tak se ohání tím, jak toho má strašně moc.Obzvlášť to zamrzí, když pak zjistím, že na někoho jiného ten čas má.
Myslím, že pak už vlastně nejde o čas. Jde o priority. Přestala jsem být prioritou. Co s člověkem, pro kterého už nejsem prioritou?
Nic. Prostě nic. Můžu se vzdálit a čekat, jestli mu začnu chybět. Ale možná nezačnu. Zamrzí to. Bolí to.
Lék? Pro mě jsou lékem ostatní lidé. Potkávat se s jinými lidmi. Neznamená to hned hledat náhradu za přítele nebo kamarádku. Jenom překonat tu tendenci schovat se a zaobírat se svým trápením. Mluvit s lidmi. O čemkoliv. Být s nimi, vnímat, že mě poslouchají a že si cení mé přítomnosti.
Možná, že jeden člověk odešel, protože jsem pro něj nebyla dost cenná. Ale k čemu by mi byl? K čemu je mi člověk, který nevidí moje kvality?
Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří na mě čas mají a rádi mi ho věnují. Stejně, jako já jim :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat