Není demonstrace jako demonstrace

Včera jsem se zděšením sledovala záběry z Bratislavy, kde se fotbaloví fanoušci dobývali na úřad vlády. Za doprovodu světlic, agrese a násilí ze strany demostrantů, takže pak nastoupili policisté těžkooděnci s vodními děly a slzným plynem. Násilí mě děsí. Považuju ho za poslední zoufalý pokus, jak si něco prosadit. Ale ti fanoušci, ti to evidentně měli jinak. pro ně je násilí přirozenou součástí života a porvat se je výrazem mužnosti a chlapáctví. Většina lidí v tom davu vypadala stejně: osvalení mladí muži. Ten typ, který může dělat vyhazovače v baru, ale na ulici bych se mu raději vyhnula. 

Před pár dny byly demonstrace i v Praze. Ty ale vypadaly úplně jinak. Pořádali je ekologové z hnutí Extension Rebellion. Jejich cílem je dostat klimatickou změnu a další ekotémata do veřejné diskuze, aby se okamžitě začala dělat opatření na ochranu klimatu. I v tomto případě zasahovala policie, ale těžkooděnci potřeba nebyli. Ekologové totiž protestovali zcela klidně, bez agrese. Je to součást jejich etiky - mírumilovnost. Prosazovat svou, ale neagresivními prostředky. Na jejich demostracích nelétají žádné kameny ani lahve, neřvou sprostě, nic neničí, dokonce se ani nebrání policistům, když je odvádí nebo odnáší pryč. Cílem totiž není se poprat. Policajt není nepřítel. Policajt je člověk, který dělá svou práci. 

Velmi podobně jsem to cítila loni na demostracích Miliónu chvilek na Letné. Přesto, že tam bylo stovky tisíc lidí, chovali se všichni zcela klidně. Když po demonstraci proudili davy demonstrantů ulicemi směrem od Letné, žádný obchodník se nemusel bát toho, že mu rozbijí výlohu nebo vyrabují obchod. Naopak, byli vítaní jako zákazníci. 

Agrese. To je rozdíl mezi chováním těch bratislavských fanoušků a těch, které jsem potkala na pražských demonstracích. Když chcete něco rozbít, tak agrese je dobrý nástroj. Jenže rozbít nestačí. Když chceme něco nového vytvořit, tak musíme jednat neagresivně. Agresí proti sobě poštvete lidi, a ti vám pak budou chybět, až budete při tvorbě něčeho nového potřebovat s někým spolupracovat. 

Tohle funguje i na osobní rovině. Když budete - byť s nejlepším úmyslem, znalostmi a zkušenostmi - útočit ostrým slovem na ostatní, začnou se vám vyhýbat. Agrese a násilí se totiž vyskytuje i v naší mluvě. Tento týden jsem se začetla do knihy Nenásilná komunikace od Mashalla Rosenberga. Ukazuje tam na příkladech, jak často je to, co řekneme vnímáno jako ohrožující až útočné, přesto že to tak vůbec nebylo míněno. A jak často si vlastně ani neřekneme druhým, co chceme a potřebujeme, takže nám nemoho vyhovět, i kdyby sebevíc chtěli.